Čáry a Máry
A
Vážení čtenáři, vracím se opět k dalšímu spojení, vytvoření jiného úhlu pohledu nad naším již známým tématem Čarování.
Během článku Morava nebo Marava jsem se snažil vykreslit pojmy vyhranění se, mít svůj názor.
Během článku Výchova dětí jsem se snažil vykreslit naopak vjem volnosti pod vedením, které směřuje k procesu vyhranění se, mít svůj názor, ale v podstatě ne jen tak ledajaký, ale vlastně předem daný.
Při bližším studiju samotné podstaty bókovice x Č a w C /najdete na stránkách Boukovice.com samostatné odkazy na souhlasných/ jsem pomalu pronikl v jádru nám známé podstaty čáry, hranice.
Ono naše x Č se snaží dokreslit tento příliv energie z vyšších světů k určení jasného rozhranní, které poté sestupuje světem Javí.
Pro bližší pochopení je potřeba si vzít čistý papír a pozorně se na něj zadívat. Nic tam neuvidíte, nic tam nenaleznete. Pokud však vezmeme tužku a na papír nakreslíme čáru, změníme onu podstatu nic na otázky.
-proč tam je?
-co to znamená?
-co odděluje?
-..........
Nastává proces vyhranění se. Takto jednoduše se čaruje. Každá čára opravdu svědčí o nějaké energii. Za každou čarou se ukrývá hluboká myšlenka složená ze spousty podotázek a vysvětlení.
Jak krásně a jednoduše nám Předci zanechali kouzlo čar, hranic, jedněch a druhých názorů.
Možná hraní boří hranice, ale rovněž zde máme hranice jako ohně. Samotná podstata hranic je vždy o jiném úhlu pohledu. Zde je to tak a tady už jinak. Jako v pohádce Pyšná princezna, kde se v jednom království smělo zpívat a v druhém ne. A tak každý kdo měl chuť si zazpívat, musel za onu čáru-hranici a tam si zazpívat.
Zdá se to nesmyslné vytvářet takové hranice.
Při pohledu na náš život přitom neustále hranice posouváme. Říkáme tomu duchovní růst. Utvoříme si malý cíl, a ten splníme, a tak přijde cíl další. Prostě další hranice, kde chceme dojít. Překonat ji.
Kouzlo hranic se neustále posunuje. Tak tomu je od malého dítěte, které zpočátku jen leží a potom se snaží nejenom fyzicky vyrůst, ale i věci okolo sebe chápat. Nastává však otázka, zda je možné posunovat hranice donekonečna.
V podstatě se dá posunovat hranice donekonečna, ale každá hranice má svou úroveň chápání.
Má své další otázky a spousty odpovězených podotázek. Přesně tak jak jsem to jednoduše popsal u čáry, naší hranice.
Každá přijatá myšlenka utvrzená - osvědčená naší zkušeností nás přiblíží k další hranici. Vyhraňujem se takto od neznáma. Vyhraňujem se od nevědění.
Já už to vím.
V podstatě je každý kdo mne strhává na cestu nevědění zrádce onoho růstu. Každý takový se musí nazvat tmářem.
Jediný proces co mne dokáže držet v pozici přijetí, je být neustále otevřený možnosti nově příchozí myšlenky. I pro větu ,,já už to vím" platí podmínky. Vím pouze to, že jsem si něco vyzkoušel, zjistil, že funguje. Ale jiná kombinace, jiná přiležitost, prostě trochu jiná energie utvářející novou zkušenost ji posunuje do jiné roviny, nové možnosti si věc vyzkoušet.
Tak je to s každou čárou. Každá vytváří svůj příběh a svůj děj.
Zápis takového procesu nám dávájí obrazy, odrazy možná také, k rychlejšímu chápání našeho hřiště. Našeho hraní s hranicemi.
Z tohoto úhlu pohledu je důležité chápat i děj, kde čára není. Kde nejsou hranice nastává proces prostupu energií. Volný pohyb. Tento vjem je potřeba si uvědomovat u studia Staroslovienské Bókovice. Přechody čar nám udávají směry toků, směry proudění, vedení sil. Tam kde čára není, nastává volnost propojení se s energiemi jiných světů. Neovládáme je, nevíme kolik a kde jsou. Nejdou měřit. Víme jen, že tam jsou.
Pro mnohé si takto můžeme představit problémy s ochranou našich hranic. Naší Maravy, která rozhodně střežila onu ,,volnost" vedoucí k získávání jednotného názorů, bez potřeby nucení se za honbou.
d0lb Viedy jsou možná pomalejší cesta k růstu ,,nechávat volnost pochopení".
d0lb Viedy jsou jedinou možností sebepoznání ve formě nabývání zkušeností procesem vedení. Mají to v samotném názvu.
To znamená bez příkazů a zákazů. Utvářet si vlastní jedinečné hranice na základě svého uvědomění si bytí.
Naši předci znali tuto moudrost a proto vytvořili onu hranici, kde naše bohyně Mára byla svědkem nesčetných pokusí ji prorazit.
Nu byl jeden takový Markrabě moravský, který se stal později císařem a on tuto hranici posunul. U jisté skupiny lidí je dodnes uctívaný. Jsou to ti, kteří onu hranici neznají. Neznají všechny zkušenosti dané urovně posunutí hranice, ale přijali ji, a tak, se dnes neustále musíme dožadovat oněch znalostí nutných pro překonání této hranice. Jen tak můžeme zhodnotit nevýhody, nebo výhody, z toho plynoucí.
Možná se vám zdá, že píši o nějakém neskutečném národě, plném poznání a porozumění, který teprve snad může dorůst.
Ne, nenechte se plést. Píši o našich Předcích. Oni znali zákoutí hranic a proto něchtěli přijmout onu tmu. Postavit všude bariéry, ohrady, hradby, zákazy a příkazy.
A proč si myslím, že zrovna ti naši Předci stáli na správné straně?
Odpovědí je právě ta naše řeč. Její pravidla a zákoutí samotných čar....podstaty čarování...... a dětského hraní Čáry a Máry.....
PS: Kdo ví, kdy a kde koho odnesou, za jakou hranici...
