Všichni jsme očipováni

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní článek bude trochu netradiční.

 

Zaměřím se na podobu dnešních dnů, jak málo lidé přemýšlejí. Jak málo jsou přítomni. Pohybují se podle naučených obrazců, aby došlo k rychlejší orientaci a tím vytvořili možnost rychle se přesunout jinde. Tam, kde já potřebuji, tam, kde chci.

 

Je paradoxní, že ,, já chci“ je základním motorem vesmíru. Nejsilnější vazba, od které se odvozuje další posloupnost. Další ,,interakce“.

Zde na zemi je tato vazba ještě více umocněna prožitky, které nám zabezpečují vjemy. Čím krásnější prožitek, tím chceme víc a více.

 

V této chvíli zde napojíme naši přítomnost. Při záplavě našeho nedozírného chtění se snažíme urychlit jiné procesy, neboť čas je jenom jeden. Zde se snažíme pak jednat na základě uložených obrazců a postupovat dle takto vyhledané reakce, která proběhla v minulosti.

 

Bohužel nejsme teď a tady. Naše situace nemusí být stejná a naopak se může jednat dokonce o past na naší osobu. Máme naučené vzorce, co je správné a co nesprávné. Jednak ze školy, od ,,rodičů“, a pak jsou nám vydávány zákony, co to hovoří. Bohužel nemáme dostatečné vzorce pro správné nastavení vnitřních hodnot – parametrů.

 

Slýchám různé nesmysly, které jsou nedomyšlené. Které se zdají být dokonalé,ale při dalším podrobení našeho vjemu, srovnání s myšlenkovým polem, a připuštění dalších možných následků, které se budou od věci odvíjet, dojdeme do jiného rozpoložení o dané podrobené věci.

Jedním takovým nesmyslem je třeba čipování. Bohužel jsme již ,,všichni“ očipováni.

Nevěříte?

Jak se to mohlo stát?

 

Začnu to vysvětlovat z jiného úhlu pohledu. Kdysi před nějakými desítkami let byl u nás socialismus. Když si představíte tento systém, byl to vlastně jeden celek jako jeden dobře fungující organizmus. Vše se vytvářelo s předstihem, plánovalo se na pětiletky, kdo co bude potřebovat a kolik. Co vše se bude muset dobudovat, co uvolnit, zbourat, co postavit a co vyrobit, abychom toho dosáhli. Když si podrobně přečtete tyto poslední věty, zjistíte, že jsem popsal vlastně dobře fungující firmu.

 

Ano, socialismus v ČSSR byl jeden mamutí podnik. Dnes po letech tvrdého vývoje kapitalismu, kdy člověk je obrán o práva se svobodně rozvíjet, neboť do všech aspektů jeho vývoje hovoří kapitál, zde socialismus máme znovu.

Pravda, trochu drsnější a tvrdší, lidé si berou kvůli tomu život a propadají depresím.

Pokud to trochu rozepíši, je myšleno, že od narození, vlastně již před narozením, se s jedincem počítá, co by další jednotkou budoucího zisku. Jsou vyvinuty operace, pro ,,zdravý“ vývoj jedince. Jako třeba : co je u matky nutné zabezpečit, co musí jíst, kde musí docházet, kde musí porodit, co musí následně dělat...atd. Jakoby ona matka nebyla příčetná. Jedinec, který vlastně nic nedokáže. Je potřeba ji navést, co ,,musí“. Dokonce to vítáme.

 

Při dorůstání je nám poté řečeno, co se máme naučit a proč. Jak musíme jednat a proč. Nemáme možnosti, jak skutečně poznat náš krásný svět. Bojíme se poté úplně všeho. Často slyším větu, a můžeme to? Nebo sluší se to? Není to blbé? Mnohdy nevíme a jen si myslíme. Ale ve skutečnosti, všechny, ale úplně všechny věci okolo nás jsou postaveny pro zisk jiné skupiny.

 

Někdo má postavený byznys na hračkách, na psacích potřebách, na ošacení, na zdraví a dnes i na řízení nás. Představte si, že stačí vydat nařízení, že se musíte registrovat, aby vás následně rychleji systém dokázal identifikovat a patřičně, když tak umravnit pokutou. Samozřejmostí dnes je, že si za registraci zaplatíte. A proč to celé podnikáte? No, aby správně fungovala ona pomyslná firma, stát! Dokonce si ve volbách zvolíme člověka, co přímo voličům hlásá, že bude stát řídit jako firmu. ANO.

 

Sami si volíme stupeň řízení našeho dalšího bytí, vygenerovat co nejvíce finančních prostředků pro někoho, kdo onu firmu vlastní, nebo se na vlastnictví podílí. Vůbec zde nehraje roli, zda je jedinec nešťastný, zda probíhá jeho vývoj. Cení se jen míra jeho finančního příspěvku.

Lidé, co chodí k volbám, jakoby nevědí, že na nich se právě vydělávají peníze? Ví, ale nedomýšlejí a doufají, že tentokrát si zvolí lépe. Zvolí člověka, co nechce vytvářet zisk. Blbost, že? Oni sami jsou vlastnění pro zisk. Od toho je i název vlast. Kdo koho vlastní je poté relevantní právě z pozice vykonávané moci.

 

Dnešní podoba bytí je srovnatelná s vězením, které je nám dovoleno si zkrášlovat. Samozřejmě za ,,naše“ peníze. Lidé žijí především pro práci, pak se dobrovolně zavřou do své cely a občas si dovolí dát si opušťák třeba k moři.

Jejich cely mají krásné názvy, blok Ostrava, pavilón Poruba, část ulice Alšova, cela č.6. Někteří jsou loajální ke svému vězniteli, jsou dobří v podlézání a za dobré chování je jim udělena výjimka, třeba ve větším finančním přínosu. A tak si mohou koupit lepší celu, již samostatnou někde v ústraní.

Přece jen je svobodnější růst takový lepší, pohodlnější, že?

 

Je tu však taková podstatná věc. Ono označení. Nejen, že jsme při našem narození dostali registrační číslo, kterým se musíme prokazovat, abychom dokázali, že jsme to my. V dnešní pokročilé době máme i jiné technologie, neboť technologie je moc a opět byznys – peníze pro někoho.

Vše se neustále propojuje, vše se neustále přibližuje k sobě. Jen to na první pohled není zřetelné.

 

V podstatě se jedná o ty registrace. Jsou všude na každém našem kroku, jak říkám, již od narození.

Natahuji to.

A vy si jistě říkáte, kde že je ten čip?

Je třeba se zadívat pozorněji na naše samotné konání. Vše je opravdu dobrovolné. Ten čip je náš mobil.

Jsou to naše kontakty, kde voláme co kupujeme. Co objednáme, kde jsem se přihlásili do kroužku, kde nám doručují poštu, kde chodíme na oběd, a kde všude platíme kartou a především, je to systém android a jiný podobný, co neustále aktualizuje vaši polohu, vaši prohlédnutou stránku, vaši shlédnutou reklamu, a z toho všeho vzniká perzonifikační karta každého jedince.

Ví se o vašich problémech, o vašich obavách, z toho všeho, co navštěvujete a co hledáte při zadávání do vyhledávače.

 

Tato veškerá data jsou pro ,,někoho“ dohledatelná. Jsou naprosto mluvící o konkrétním jedinci, kde je přiřazena vaše IP adresa, vaše telefonní číslo, vaše kreditní karta, vaše adresa cely.

Tento váš čip je neustále pod dozorem telefonních ,,vysílačů“. Vaše poloha to prozradí vždy. Veškeré aktualizace načítají právě tato data.

Pokud se rozhodnete pohohu vypnout, nu stejně vás to nějaká aplikace donutí zapnout. Žijeme v Orwelovském světě a přesto si myslíme, že ne.

Jak snadné je oklamat nás samotné.

 

Stala se mne taková věc. Kdysi mne jeden známý při rozhovoru uvedl údaj, že při převratu v roce 1989, v našem vlastnictví všeho všemi, vycházel na hlavu občana, to znamená i na zrovna narozené dítě, majetek vyčíslený na 16miliónů korun.

Každý byl podílníkem této sumy. Vlastnil vlast.

A teď si představte, já jsem v této době narozený! To znamená, že bych měl mít tento majetek. Skutečností však je, že ho nemám ani já, ani mnozí mí známí.

To znamená, že jsme se nechali napálit – oklamat.

Tak je to snadné.

Dnes, když bych se domáhal svého podílu, tak se nedomáhám jen tak nějaké věci, ale uvědomuji si, že tento majetek byl vytvořen – vybudován, mým dědou, otcem a stejně tak matkou či babičkou. Všichni jsme na tom byli stejně, jelikož naše republika byla po válce rozbombardována, zubožená a v rámci reparací nám němci nezaplatili.

Nedostali jsme nic, za smrt našich blízkých a dřinu, co čekala na žijící a budoucí narozené. Dnes jsem o to vše přišel.

To, co poctivě bylo vytvořené, je pryč. Někdo to vlastní a vlastní i mne, mou práci, co mne nakládá, abych mohl žít. Abych dostal lepší ošacení, lepší stravu a já nevím co.

 

Vrátím se ještě k těm reparacím, v podstatě nám byla učiněna jedna splátka. Byli to však drobné z vyčísleného dluhu.

Dnes je západ jakoby opět bohatý a vlastní naše fabriky. V podstatě již nejsou skoro žádné naše fabriky. A ty, co se zdají být naše, stejně ovládá zahraniční kapitál.

Vzdali jsme se všeho, nepřemýšleli jsme, koho tímto skutkem zrazujeme.

Zradili jsme tak totiž sami sebe. Zradili jsme naše rody, ty, které vše vybudovaly a nám to předaly. Dnes se stydím, že píši o předcích, jak si jich vážím, a zjišťuji, že je neustále můj názor konfrontován na tomto poli zrazování. Nevěření v sebe, v naše společné hodnoty.

 

Mám čip a v podstatě nevím, co dál. Vím jen jedno, dnes se říká : ,,Máš chvilku?"