Připomínka zločinů ze dne 22.9.1938

Doba míru?

Liptaňská tragédie

 

 

 

 

 

 

 

 

Vážení čtenáři,

již delší dobu si nechávám stranou příběh, který má stále co říci. Je to příběh o nedocenění druhých, potlačovaném sebeurčení a hlavně lidské hlouposti, kdy jedinec je strháván vlastní pýchou a hnán představou o své velikosti a národním předurčením.

Je stále mít napaměti tyto chvíle. Ne proto, abychom byli nahněvaní na staré příkoří, ale pro velice tenkou hranici dělící nás od jednoho kroku nad propastí. Nad propastí nicoty, že nejsme nikdo. Vážení přátelé a toto je příběh dnešní doby. Copak je dnes stav jiný? Cítíme se velikými ve své kráse v sebeurčení, nebo jsme jen přízraky moci jiných, pěkně poslušní vykonat jakýkoliv povel či rozkaz, jen abychom nebyli terčem možného útlaku?

Dnes jako jindy trpí společnost ještě více. V době pandemostrachu si nejsou jedinci vůbec jistí čemu mají ve skutečnosti věřit!

Věřit v nošení roušek a vládě?

Nebo v nenošení a mnohým odborníkům, kteří nám to říkají?

O dnešní všeobjímající obavě bude jiný článek, dnes se prosím začtěte do zajímavého příběhu z místa mého rodiště. Příběhu, který se tam odehrál několik desítek let před mým narozením.

Tady je předmluva pisatele. Já mu tímto děkuji za souhrnné data a jeho slova.

 

Foto:

pochodující wehrmacht hlavní cestou Liptáně v křížení cest Dívčí hrad, Třemešná, Horní Povelice

 

 

Předmluva :

 

Vážení čtenáři, stále dokola je nám předkládán jistý obraz o poválečném období. Pro mne je zřejmé, že kdo nebude chtít slyšet, neuslyší. Kdo nebude chtít vnímat, neucítí onu spojitost ke svým předkům. Ke svým kořenům, co vše museli překonat. Jaké příkoří a zrady ustály bez slibované pomoci.

Událost, která je níže předkládána, je popis události, která byla spáchána němci právě při určité podpoře politických struktur. Tyto síly opět pracují, stále nám předhazují pocit, že je třeba se něčemu bránit.

Já se ptám, KOMU?

Padl socializmus, domělá opona, ohrada, cela trpících. Padlo zbrojení a domělý nepřítel. Dnes je nepřítel opět vyráběn. Neexistuje přitom žádný náznak, byť jen nepatrný, že bychom měli být ohrožování.

Vše je jen válkou financí. Obyvatelstvo je jen rukojmí. Jsou neuvěřitelným způsobem dojeni. Ovce, co neví jak se ozvat. Nemají čas, musí vydělávat pro své rodiny....bohužel to je realita.

A tak se v mediálním prostoru vytváří domělý názor o nepříteli, polehčují se staré okolnosti, a zrádci jsou opět vítáni.

Popisovaná událost, by dnes byla kvalifikovaná jako úkladná vražda. Příslušníci ostrahy hranic, byli zavražděni beze zbraní a v platnosti doby mírového stavu. Nebyla věřejnosti známá příprava Mnichovské zrady, no z těchto událostí je zřejmé, že někteří občané to jakoby věděli a provedli tuto odsouzení hodnou akci proti svým spolubydlícím.

Tito lidé nakupovali ve stejném obchodě, budovali jednu republiku.....nebo snad ne?

 

Zdroj :

Aleš Uhlíř ze dne 22. 8. 2018

 

Vzhledem k tomu, jak dlouho se česká veřejnoprávní televize spolu s českým veřejnoprávním rozhlasem věnovala 50. výročí událostí z 21. srpna 1968 a jakým způsobem byla s tímto výročím související historie interpretována, lze očekávat něco obdobného u blížícího se 80. výročí Mnichovské dohody. Jak čas běží, fakta se sice nemění, avšak jejich interpretace někdy ano. Při 75. výročí Mnichova Česká televize připustila zradu velmocí, ale jejich jednání v Mnichově prý mělo smysl.

 

Dnes jsou to již dva roky od publikování článku a jak je vidět, již nejsou žádní zrádci. Dokonce všechny padlé v předvečer příprav Mnichovské zrady, jejich utrpení, jakoby nebyly. To přeci nebyla válka, to přeci nebyla nesnášenlivost. Nebo ano?

Zde se v žádném případě nejednalo o akci na podporu míru, budování a ochranu republiky! A dnes máme na vše zapomenout a hlavně myslet si, jak nás tito mírumilovní lidé opět obohatí o naše báječné životní zkušenosti.

Teď již k článku:

Obyvatelé Československa údajně neprožili během první světové války válečné utrpení jako obyvatelé Francie a Velké Británie, jejichž představitelé se dalším válečným hrůzám chtěli vyhnout. Škoda jen, že tato chybná úvaha (Češi a Slováci jako příslušníci Rakousko-Uherska na frontách nebojovali?) nešla ve stejném duchu dál, že nepočítá s neméně velkým válečným utrpením obyvatel Německa. Lze věřit, že si v Mnichově s Hitlerem jednající zástupci Francie a Velké Británie nechtěli hrůzy Velké války zopakovat. Věřit nelze jen tomu, že tito spojenci zradili Československo v zájmu zachování světového míru. Vše v Německu směřovalo k válce. Motivem bylo vyklidit Hitlerovi střední Evropu i za cenu zrady spojence a nechat Německo vyřádit se na východě.

Ve Švýcarsku žijící německý spisovatel, esejista a dramatik Rolf Hochhuth (nar. 1931) v jednom ze svých románů zmiňuje pohádku O rybáři a rybce. Ta patří pod názvem O rybáři a jeho ženě do souboru pohádek sebraných bratry Grimmy. Staré lidové vyprávění ukazuje, jak spolu s rostoucí mocí a bohatstvím se lidé mění, jsou stále nenasytnější, nespokojeni s tím, co získali a chtějí toho mít pořád víc a víc. Nakonec přichází trest – ztráta všeho, co bylo získáno a uvržení zpět do nicoty. Také v událostech politické scény se najde něco, co se na tuto pohádku hodí. Přitom ti, kteří si v dané současnosti na rybáře a jeho ženu hrají, jsou naprosto neschopni rozpoznat důsledky svého počínaní a to, co je jednou za jejich nenasytnost, ustavičnou nespokojenost a neukojitelnou touhou po stále větší moci postihne.

Podle Hochhutha si ve 20. století na rybáře a jeho ženu dvakrát zahráli Němci. Svou roli umocnili tím, že – jak tvrdí Hochhuth – Němci „…žijí ješitným přesvědčením, že jsou důkladnější než ostatní. Ale úplně by stačilo, kdyby si říkali, že se dají jenom nesnadněji poučit“. Němci se nepoučili ze zkušeností obou Napoleonů a dokonce ani ne z vlastní zkušenosti v první světové válce. Paličatý císař Vilém nedal ani na rady Bismarcka, který jej vždy varoval před územní expanzí na úkor sousedů. Vilém ničeho nedbal a po zániku své říše žil v holandském exilu, kde si sám štípal dříví v Doornu, který se mu stal na 22 let onou nuznou chýší z pohádky o rybáři a jeho ženě.

Z textu Rolfa Hochhutha: „Cit Němcům – všem Němcům, mám za to – nedovolil, aby sobě a těm, kteří nad nimi zvítězili, přiznali, že po těch čtyřech hrdinských letech světové války, ve kterých, někdy i skoro jako v pohádce, odolávali úplně všem, že na bojišti prohráli. A protože jejich cit na tuhle porážku říkal ne, vybavil rozum cit tak, aby si mohli namlouvat, že vlastně nebyli poraženi, rozhodně ne na bitevním poli, ale třeba – vždy totiž našli dost takzvaných důvodů – díky vnitřnímu nepříteli, který ovšem vůbec neexistoval…Nebo kvůli Židům, i když za císařské Německo v letech 1914 – 1918 padlo dvanáct tisíc Židů. A už za deset let si sami věřili docela všechno a vůbec nepovažovali za možné, že snad byli v roce 1918 poraženi! A dvacet let po roce 1918 …že se na to v roce 1918 šlo zkrátka špatně …a že se zas vydají na pochod.“

Iracionalita, neschopnost vidět fakta taková, jaká ve skutečnosti jsou a ne taková, jako bychom si je přáli vidět, vedla k porážce i ve druhé válce. Rybář a jeho žena přišli o pracně Bismarckem vystavěný dům a draze zaplatili za své velikášství. Už nestačilo sebrat se a jít na odpočinek štípat dříví do Holandska. Válka vyvolaná Německem nebyla kláním, po jehož ukončení by se dalo říct „sláva vítězům, čest poraženým“. Zločinů navršených Němci v průběhu války bylo tolik, že někteří představitelé vítězných mocností požadovali po válce střílet příslušníky určitých německých vojsk a organizací bez soudu. Sled příčin a následků nikdo nepopíral.

Po 80 letech od zrady Československa spojenci v Mnichově, která vedla k dosud nepředstavitelným válečným hrůzám, se mnohdy účelově historie interpretuje tak, že se nepřihlíží k tomu, co bylo příčinou a co následkem. Vznikají u nás různé domy česko-německého porozumění, kde se překrucují dějiny. Nevidí se německá zvěrstva páchaná před válkou a během války, zato se vymýšlejí oběti, kterým jsme po válce ublížili. Vždy se najdou jedinci ochotni k takovému patolízalství. Trnem v oku jsou dekrety presidenta republiky, prý se do dnešní Evropy nehodí. Jeden z presidentských kandidátů dokonce nazval presidenta Beneše válečným zločincem. Předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndt Posselt vykazuje všechny Benešovy dekrety na "smetiště dějin". Tedy i dekret presidenta republiky z 19. 6. 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech.

Jde o dekret presidenta republiky, podle kterého byli za retribuční trestné činy §§ 1, 2, 3, 5 r. d. odsouzeni k trestu smrti a dne 31. 10. 1946 ve věznici v Opavě popraveni němečtí obyvatelé obce Liptaň Bruno Peschke, Josef Schluschke a Alois Stefan. Liptaň se nachází v okrese Bruntál. Při vstupu do Liptaně vítá obec návštěvníky „do vstupní brány Osoblažska“. Z historických událostí je bez bližších podrobností zmíněna tragédie, která se v Liptani stala v září 1938 (na informační tabuli je chybně uvedeno datum srpen 1938). Událost je známa pod názvem liptaňská tragédie a v tomto roce od ní uplyne 80 let.

Před druhou světovou válkou bylo v československém pohraničí silné nacistické hnutí. Liptaň nebyla výjimkou. Místní členové Sudetoněmeckého Freikorpsu, v jehož čele stáli bratři Alfred a Franz Seligové, byli napojeni na Německo. Z Říše přicházely instrukce a také zbraně. Liptaňskou tragédii po válce vyšetřovala pobočka SNB Krnov a sled událostí včetně účasti konkrétních osob se podařilo objasnit. Zpráva z 26. 11. 1945 k tomu uvádí:

Dne 22. září 1938, asi v 18 hodin, když se již stmívalo, dali Alfred a František Seligovi, Karel Reichel a František Görlich povel k odzbrojení četnické stanice v Liptani. Zjistili, že na četnické stanici v Liptani je důležitá telefonní ústředna pro sběr zpráv pro velitelství praporu SOS, který měl svoje sídlo v Bruntále. Hlavní původcové bratři Seligové, Reichel a Görlich se sešli již před 18 hodinou na nádraží v Liptani, jsouce ozbrojeni automaty. Odtud pochodovali přes obec k četnické stanici, která byla umístěna v domě č.p. 261 v horní polovině obce Liptaně, poněkud stranou od hlavní silnice.

K tomuto demonstrativnímu ozbrojenému hloučku, za různých výkřiků, přidružovali se ostatní mladí z Liptaně, vesměs nacisté, kteří byli pravděpodobně předem informováni nebo vyzváni, aby se zúčastnili slavnostního odzbrojení četnické stanice. Než tento zfanatizovaný zástup nacistů došel k četnické stanici, čítal asi 150 – 180 mužů. Ozbrojený zástup došel až k budově četnické stanice a hlavní původci vstoupili do úředních místností. Ostatní ozbrojenci zůstali zatím stát venku u vchodu do budovy a střežili kasárna zvenčí. Velitel stanice vrchní strážmistr Rudolf Mokrý při vstupu hlavních původců do kasáren byl ve své kanceláři a podle neprokázaných výpovědí prý pronesl tato slova: „Jsem na smrt připraven.“ Nato si ozbrojenci kategoricky žádali vydání zbraní a pohrozili posádce, že v případě odporu a nevydání zbraní budou na místě postříleni.

Celá situace byla pro posádku četnické stanice natolik hrozivá, že velitel Mokrý se rozhodl dát se odzbrojit. V té době přijížděla na motorce ke stanici dvoučlenná hlídka dozorčích finanční stráže praporu SOS Inocenc Dostál a Vítězslav Hofírek. Ozbrojená skupina nacistů, která střežila příjezd k četnické stanici, chtěla tuto hlídku zastavit. Hlídka však nezastavila a teprve, když byla bezprostředně ohrožována nacisty zbraněmi, oba její členové seskočili z motocyklu a doběhli k četnické stanici, kde se chtěli ukrýt (Netušili však, že stanice je již obsazena nacisty a byli stejně jako ostatní příslušníci SOS odzbrojeni).

Při útěku hlídky směrem ke stanici padl první výstřel. Poté došlo ze strany vzbouřenců k prudké palbě. V nastalém zmatku dav střílející před stanicí zastřelil tři německé občany. Zabiti byli: Karel Metzke, Jan Křístek a Alois Müller. Rozlícený dav počal křičet, že za jejich mrtvé musí být všichni čeští četníci na stanici zastřeleni. Na toto zavolání davu se Alfred Selig, který byl ozbrojen automatem, vrátil s několika ozbrojenci znovu do místnosti četnické stanice, kde chladnokrevně postřílel odzbrojené a tedy zcela bezbranné příslušníky SOS. O život tak přišli vrchní strážmistr četnictva Mokrý, četnický strážmistr Leher, vrchní respicient finanční stráže Svoboda a dozorci finanční stráže Dostál, Čech a Hofírek.

Tolik vyšetřovací spis. Vyšetřovatelé si byli vědomi, že vše se zcela objasnit nepodaří. Celá posádka četnické stanice byla zavražděna a výpovědi účastníků se rozcházely. Podařilo se však zjistit, jak bylo s těly zavražděných naloženo. Všichni zavraždění byli následujícího dne 23. září 1938 nákladním vozem odvezeni za československou hranici do Německa a zahrabání u hřbitova města Leobschütz (dnes Glubczyce v Polsku). Pachatelé tím sledovali zahlazení stop zločinu. Události v pohraničí pak nabraly rychlý spád a po Mnichovské dohodě vraždy v Liptani nikdo nevyšetřoval.

Vyšetřování zločinu začalo ihned po skončení války. Výslechy se konaly v Liptani. V červenci 1945 bylo 8 podezřelých dáno do vazby ve věznici u Okresního soudu v Krnově. Odsun německého obyvatelstva skončil v říjnu 1946. Z Liptaně odešlo přes 800 obyvatel. Lidový soud v Opavě rozsudkem z 29. října 1946 odsoudil tři účastníky vraždy k trestu smrti, ostatní k trestům dlouholetého vězení a doživotí. Bratři Seligové, kteří byli hlavními viníky, však dopadeni nebyli a spravedlnosti tak unikli.

K 8. výročí liptaňské tragédie byl dne 22. září 1946 v Liptani odhalen pomník s nápisem:

„PŘÍSAHÁME, ŽE BUDEME DRUH DRUHA MILOVATI, K SOBĚ VĚRNĚ STÁTI, V NEBEZPEČÍ SE NEOPOUŠTĚTI, ALE DO KONCE SE BRÁNITI, JAK NÁM KÁŽE MUŽNÁ ČEST A VĚDOMÍ POVINNOSTÍ OBČANSKÝCH“. TAK PŘÍSAHÁME!
22. září 1938
V NEROVNÉM BOJI S NACISTICKÝMI ORDNERY HRDINNOU SMRTÍ PADLI:
VRCH. STRÁŽM. RUDOLF MOKRÝ
VRCH. RESPICIENT LUDVÍK SVOBODA
STRÁŽM. VILÉM LEHER
DOZORCE FIN. STRÁŽE VÍTĚZSLAV HOFÍREK
DOZORCE FIN. STRÁŽE FRANTIŠEK ČECH
DOZORCE FIN. STRÁŽE INOCENC DOSTÁL

Na pomníku byla pod textem přísahy příslušníků Stráže obrany státu jména zavražděných. Pietního aktu odhalení pomníku se zúčastnili příbuzní obětí, kteří převzali všem šesti obětem posmrtně udělený Československý válečný kříž 1939.

Jelikož mnoho členů Sudetoněmeckého Freikorpsku, organizace prohlášené tribunálem v Norimberku za teroristickou, uniklo potrestání a bylo po válce činných v Sudetoněmeckém Landsmannschaftu, snažila se tato organizace dlouhá léta zločiny Freikorpsu zakrývat nebo bagatelizovat. Události jako ta, která se stala v Liptani, se už u nás přestaly připomínat. A dokonce se najdou i čeští hlupáci, kteří si sypou popel na hlavu a omlouvají se. Proto by události jako je liptaňská tragédie z 22. září 1938, ke kterým v předvečer Mnichovské dohody a rok před vypuknutím druhé světové války v československém pohraničí docházelo, neměly být nikdy zapomenuty.

Pozn.: citace z knihy R. Hochhutha Láska v Německu, v překladu Hanuše Karlacha vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1984