Naše je naše, písmo našich Předků

 

Úvodem článku bych rád poodhalil zastřený fakt dnešní doby, který mne přinutil napsat následující řádky a snad někdy v budoucnu přihodit článek další. Je velice zvláštní, o jak nepatrný fakt se jedná, přesto je naprosto vědoucí, stále přítomen a dotýkající se každého z nás.

Je to opovržení.

Opovržení ve formě hanobení jazyka. Jazyk je spojující prvek napříč dějinami. Jsem přesvědčen, že původnost slov je daná zemí, na které žijeme. Slova jsou deformována, měněna tlaky vládců, uchvatitelů moci, kteří nahromadili materiální statky a odduchovnili své vědomí. Pohltila je vize panování, tím také vytvářeli své dění a svou realitu. Druzí museli poslouchat. Jinak třeba nedostali práci, nebo něco horšího ....

Stejná praktika ,,potichoučku“ prošla až do dnešní doby. Mocenské struktury nám podsouvají své pravdy, své reality a ovlivňují naše chtění, které následně budí opovržení vlastním jazykem.

Přitom naše Československo má jedinečný potenciál vybudit světové poznání. Během průvanů staletími se mocenské struktury skrz naše území přelévali z jedné strany na druhou. Tu zde byli Němci /od slova němý, my jim nerozuměli/ tu zde byli Rusi /socialisté/, dnes jsou zde američani.

Sami jsme očarováni velikosti těch druhých. A to naše nevidíme. To naše jedinečné, co zde máme od našich Předků. Jsme pohlceni naší samolibostí, že bychom taky chtěli více a tak lezem zdatně vzhůru, namazaní a slizcí. Machrujeme před druhými, jak nám jde ta cizí řeč a jak nám mohou závidět, a jaké supr místo my ve světě zaujmem. Nu a naše čeština, kde je?

Český jazyk je především původem jazykem Moravským. Třeba kdysi se vyučoval jazyk Moravský na škole, ale to je dnes zavádějící o tom informovat. O těchto věcech píše velice krásně paní PhDr. J. Grobcová, ve svých knížkách o Moravě. Nám však stačí uvědomění, že tento jazyk je Náš, našich Předků. A tak jak stačí vynechat ,,M“ ve slově Moravský, najednou tu je Oravský, území to na Slovensku, je naprosto zřejmé, že jsme spojeni víc se Slovenskem, než předpokládá naše momentální vize.

Stejně tak si nevšímáme krásy naší řeči, bohatosti a jedinečnosti co se světové úrovně týče.

Tak, jak se vedli mocenské boje, nikdo si naší malé země nevšímal z hlediska lidí, zvyků. Pro každého jsme tak malí, že většinou nás nechávají napospas a stačí jim otročit. Stačí jim pocit, naplnění libida pohledem, na plazící se národ, lezoucí pěkně namazaný do .... . Kochají se tímto pohledem. Samovládce v područí pak těší tito jedinci, co dokáží udělat cokoliv pro zalíbení se. Né každý je však takový a proto zde pořád Náš jazyk je.

Pro článek jsem si vybral prozatím poněkud jednodušší téma.

Je potřeba psát a připomínat Staroslovienskou Boukovici jako prvotní obrazové písmo našich předků.

Písmo, jehož krásy jsme se málem vzdali. Ano, moc ji neznáme. Dokonce ji možná i hanobíme. Opovrhujeme tím, co neznáme ve prospěch těch mocných, ale stále je tu.

Opět přichází, jakoby novinka, přitom profesoři z akademie věd Československé socialistické republiky během své doby sestavili velký, jedinečný slovník Jazyka Staroslovienského o čtyřech dílech. Každý o sedmistech a více stranách. Hledali a vypátrávali staré slova a zapisovali je pokud možno v nalezené podobě. Tyto slova v sobě ukrývají představy.

Obraz, rovná se představa.

Všechny ty představy našich předků, kdo ví do kterého pokolení až sahají, a ty představy nelze jen tak přerušit.

Země je uchovává a vždy je odhalí pro další generaci. Nalezne jedince, nositele, kteří podlehnou její kráse. Ukryté představy hovoří o minulosti o spojitostech, které jsou nahé při rozboru písmenka za písmenkem - Boukovice za Boukovicí. Vše má svá pravidla, celý vesmír má věci poskládané z příčin a následků. Proto je naprosto jasné, kde se jaká čára musí objevit. Kde bude pokračovat a co za Boukovici vytvoří. Její tvar nám předává určitou energii. Tak jako logo firmy, které nás dokáže učarovat. Naše mysl je přitahována magickou velikostí a věhlasností.

Přesně tak je to i u Boukovic. Čáry jsou vedeny napříč světy ze starých věků až k dnešku. Jsou přesné ve ztvárnění představ. Kudy vedou, a kde se jejich energie stáčí a prolíná. Kudy vchází do naší mysli. Naše mysl následně je nucena představu zpracovávat a vytvářet svou realitu - myšlenku. Tedy pokud nejsme zrovna omezení velikostí jiné zábavnější věci, pak si ničeho nepovšimnem. Tomuto se říká obrazové písmo. Má svá pravidla čtení, tak jak známe jejich fonetickou podobu.

Kdysi jsme bývali jedním celkem, jedními bližními, žijícími pospolu. Chápající zákonitosti vesmíru, putování Zěmě, Nás samotných. Znalí i zákoutí co skrýváme sami před sebou. Tyto věci se dají vždy odhalovat a dá se s nimi pracovat a hlavně tvořit.

Svou tvorbou se jednou přibližíme sami Stvořiteli. Je to přímo v naší tvorbě jako názvu a dohromady s eS, svou tvorbou. To znamená, že má tvorba má být pouze má, ne cizíma rukama, cizí dřinou. Těžká volba v dnešní době, pro některé.

Nedudu zde vysvětlovat další pravidla Staroslovienské Bukvice, je náročná, těžce se jí dostáváte na košilku, ale počáteční klopýtání se dá nakonec překonat, tak jak vše v našem životě.

Nebudu Vás však náročnosti strašit, není v životě potřeba se strašit. To nic nepřekonáme. Je naprosto v pořádku se zdravě nasrat a nesnáze překonat. Slovem zdravě, je myšleno opřít se o své zkušenosti, stavět na nich a posléze je uplatňovat.

,,S“ je ve Staroslovienské Bukvici slovo, slovo každý chápe po svém právě dle jeho zkušeností. A jak je dána souvislost v triglavu, prvku tří spojujících věcí, zde představa-slovo-myšlenka, je dána tímto formulace a schopnost domluvení se s okolím.

Dát okolí jistotu, že vše co říkáme, je přesně tak, jak myslíme. Je to naše Slovo, co buduje spojnici s myšlenkou k druhé osobě. Není to cizinec, není to nepřítel, je to člověk co se nám snaží porozumět, abychom společně mohli vedle sebe žít. Při nerozumění si, se stávají přehmaty. Vznikájí dogmata a následně se mohou přijmout falešné cíle. Vize a reality nesourodicími s námi.

Z těchto příčin je důležité uchovávání přesné podoby a výrazu slov. Jejich energie jsou dané a plně výstižné. Nedají se překonat, neboť naši Předci byli moudří, tak jako naši rodiče, dědové atd.. Proto naopak máme před sebou úkol slova odhalovat a zpět vracet do naší řeči. Milovat svůj rodný jazyk.

Jako příklad mohu udat samotné slovo RUS. Zdá se, že dnes je to příslušník národa, ale oni sami žijí v Rosii, čteno Rasie, což znamená, že jsou to poté Raséni, nebo pro někoho poněkud utažené za vlasy příslušníci Rasy. Jaké Rasy?

Nechám na domyšlení.

Vratmě se však ke slovu RUS. Ve Staroslovienské Boukovici existuje znak jménem

 

OUK :

a pak DZIELO :

Boukovice Dzielo je jako ,,S“ akorát má na začátku ocásek směrem dolů. Boukovice se foneticky čte jako ,,dz“ je to velice potřebné uvědomění, protože dle tohoto zvuku můžeme také sestavit mapku, kde všude se zvuk ,,dz“ v dnešní řeči ještě uchoval, viz nákres.

 

Je jisté, že zde v minulosti došlo k určitému tlaku na obyvatele a tento zvuk se uchoval v hůř dostupných místech a v místě s vlastním dalším vývojem, což je Polsko.

Také je jisté, že lidé kteří již neovládali svůj původní zápis a znali pouze latinku, přečetli posléze toto slovo ne jako ROUDZ, ale ROUS. Toto slovo přitom je velice prosté na úpravy.

Třeba na Slovensku a místně i Jižní Moravě se neříká budoucnost, ale budúcnost. Jaksi jim ,,O“ vypadne. Přitom těchto slov je tam spousty. Nu a hned zde máme slovo RUS, a kdože to vlastně je?

Původní slovo a dodnes je často slyšytelné je Rodzina. Zde se naopak zachovalo ,,O“ místo ,,U“, ale určitě se toto slovo psalo s Oukem, foneticky ,,ou“, takže to byla původně Roudzina. Kde u je zastřené, jakoby ukousnuté.

A proč zrovna takhle, neboť takhle to dává tu pravou představu o tom co je Rodina:

 

,, je to náš prvotní harmonizující ustoj /pravidlo/ nezměrné energie, neboli námi nepoznané hranice energie, ale my víme že existující.“

            ROUDZINA

Příště si povíme daleko více o samotných slovech, pro Nás jedinečných co je právě chápeme jinak než kdekoliv jinde na světě. Vlastně i slovo Rus a Rodina je toho příkladem. Zde se vytváří předpoklad, že rusem je ten, kdo žije rodinně, zastává rodinu jako základ dlouhodobého harmonického života z pokolení na pokolení.