Rusíni chtěli být znovu součástí republiky,

Havel to odmítl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaroslav Svoboda

Včera, 08:26

​​​​​​​​​

Lawoczne in 1915

Zdroj: Wikimedia Commons, Unknown author / Public domain

Podkarpatská Rus se stala součástí Československé republiky po první světové válce. O tomto se rozhodlo v roce 1919 v Paříži. Na mírové konferenci byla uzavřena smlouva, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí nově vzniklého státu. Druhá světová válka pak znamenala její ztrátu ve prospěch SSSR. Snahy o znovupřipojení po roce 89 pak odmítl i prezident Havel.

Období první republiky bylo pro její nejvýchodnější oblast obdobím skutečného rozkvětu. Stavěli se nové byty, infrastruktura, na Podkarpatskou Rus byli poslání učitelé, úředníci, vojáci, policisté a další. Z dějinného hlediska můžeme hovořit o jediných dvaceti letech skutečného rozvoje v této oblasti.

 

Konec idejí

V roce 1939 byli Češi vysídleni Maďary, kteří po vyhlášení nezávislosti Slovenska obsadili území Zakarpatské Rusi. Konec války pak znamenal úplnou ztrátu tohoto území. Definitivní konec existence státu v předmnichovských hranicích nastal 22. listopadu 1945, kdy Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajině, podepsali 29. června 1945 v Moskvě předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis.

Beneš se tomu ani nijak zvlášť nebránil. Sám v dopise Stalinovi napsal, že připojení území k Sovětskému svazu pokládá za samozřejmé. Smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi byla podepsána bez účasti zástupců místních občanů. Byla sice sepsána podpisová akce, takové referendum, ale místní byli často pod nátlakem nuceni podepsat, že chtějí být součástí SSSR.

 

Havel odmítl hovory o znovupřipojení

V den rozpadu SSSR 31. prosince 1991 se Podkarpatská Rus stala součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Od rozpadu SSSR však na území celé někdejší Podkarpatské Rusi sílilo hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Až do zániku Československa 31. prosince 1992 se zde ozývaly hlasy pro připojení k Československu. Na Pražský hrad dorazila i delegace, žádající o připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Havel však z nejasných důvodů připojení odmítl.

 

Začal útlak Rusínů

Ukrajina okamžitě začala s útlakem Rusínů. Kvůli tlaku Ukrajinských nacionalistických organizací muselo Společnost podkarpatských Rusínů opustit mnoho členů, někteří byli dokonce přinuceni k emigraci.

Oblastní rada v roce 1993 schválila výsledky z referenda v roce 1991, které schválilo autonomii, výsledky referenda se staly zákonem, přesto Kyjev výsledky ignoroval. Rusíni jsou nadále vedeni jako Ukrajinci. Kyjev dokonce 7. října 1996 schválil program na potírání rusínského hnutí tzv. soubor opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců.

Protože se však zhroutil ukrajinský hospodářský systém, odešlo za prací do zahraničí mnoho Rusínů.

KO!ment

Vážení čtenáři,

po přečtení článku si nechte v mysli odstup, jakoby pozapomeňte na kompletní text a zkuste si položit otázku, jaký mohl mít prezident ČSFR Václav Havel důvod odmítnout gelegaci Rusínů, kteří přijeli žádat o připojení k ČSFR?

Tato gelegace přijela do Prahy na hrad, ale k prezidentovi se nedostala. Ten ji odmítl. Měl nějaký důvod. Zdá se to velice netaktní a zvláštní.

Už vám to došlo?

I zde je vidět práce mediálního ohlupování. Opět platí, že pokud budu tyto redaktory považovat za vzdělané a myslící bytosti, tak pak mají jedině příkazy vyrábět dezinformace psaním takových článků.

Pokud si totiž necháte odstup, sama myšlenka vám dojde.

 

Václav Havel již tehdy věděl, že je plánovan rozpad ČSFR.

Jednal proto, že přijmout delegaci, by bylo naprosto zbytečné a jen by podpořil nadšení lidu, který srdcem patří k nám. Zavést tak do mnoha srdcí falešnou ideu bylo i na V. Havla silnou kávou.

Vážení čtenáři, zde je jediný možný důvod proč delegaci odmítnout.

Zde je také potvrzení plánování určitých elit převzít moc a zavést národy do předem připravených rolí. Ožebračení, oblbování, otroctví.

​​​