Samostatnost

Díl druhý

Vážení čtenáři. Z minulého dílu jste se dozvěděli, co je spojené se samostatností a na jakých základech stojí.

Dnes uvedu okolnosti, co mě dovedly k těmto názorům a kde jsem spatřil ony mechanizmy vztažností.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V minulém díle jsme skončili u hledání a nalezení místa pro základ naší další rodinné pouti.

Náš plán byl v celku jednoduchý.

Postavit si malou dřevěnou chaloupku ve stylu našich předků a snažit se o co největší samostatnost. Možná by se dalo říci i soběstačnost. Nechci teď sklouznout v obrazech mimo. Mohlo by se to podobat anabázi ,,Zvonících cedrů“. Z hlediska dnešní doby je to nejspíš utopie.

Vyléčeni z jedné pasti, žít jakoby v blahobytu, bychom se uvrhli do protistrany, žít v chudobě. Živořit na pokraji společnosti, když můžeme být obklopení i hodnotami, které bychom nebyli sto zabezpečit.

 

S odstupem času mohu říci, že najít jen vhodné místo nám zabralo dva roky. Naše nároky nebyly asi nejmenší. Podmínky jsme si stanovili právě z našeho poučení, nechtěli jsme sousedy, kteří by se mohli stát pozdějším svárem. A když už, raději si své sousedy vybereme časem sami. Chtěli jsme spíše uzavřené údolíčko otevřené k jihu, kde se bude nalézat větší bezvětří. Na pozemku by se měla nacházet voda, pokud možno potůček přímo od pramene. A poslední podmínka, vůbec by nebylo k zahození, kdyby se údolíčko nalézalo i trochu v nedostupné oblasti.

Možná se to zdá jako sen, ale nakonec se nám hledání vyplatilo a během toho, co jsme objeli půl republiky, jsme nakonec místo nalezli, dá se říci za humny.

Pouhých patnáct kilometrů od místa našeho bydliště se ukrývala lokalita našich snů. Podařilo se nám zakoupit pozemek v bývalé osadě, která zanikla po druhé světové válce. Jistě znáte osudy nějakých osad po odsunu němců z pohraničí. Do většiny z nich se přistěhovali noví osadníci. Bohužel do těch nejokrajovějších, kde byl vždy těžší život se nikdo nehrnul a tak je stát postupně rušil.

Zakoupili jsme pozemky se zbořeništěm v krásném místě s výhledem na nížinu mezi vrcholky protějších kopců. Naše nadmořská výška je 710metrů. Tím jsme drsným a okrajovým místem, ale právě s místem mnoha pramínků. Dá se říci, že o vodu zde zakopáváme, přesněji do nejrůznějších mokřin zapadáváme. Jediné z čeho jsme přeci jen museli slevit byla míra uzavření údolíčka. To naše je trochu otevřenější, je blíže k vrchlkům hor a tak zde přeci jen trochu fouká. Žena říka, že i více.

V konečné fázi našeho překvapení, při odklízení sutin, jsme nalezli docela slušný pozůstatek poloviny spodního patra bývalého domu. Jeho rozměry byly shodné s představou našeho budoucího domu. Z vykopaných prostor se staly sklepy a na jeho stěnách jsme smontovali dřevostavbu vlastní konstrukce.

Celá hrubá stavba přišla po různých částkách na 140tisíc. Při dokončování jsme poskočili ještě o 100tisíc. Dávali jsme však peníze postupně a tak nám to ani nepřišlo.

 

Vše nešlo jen tak hladce. Dost jsme si užili s úřady místní samosprávy, které nám nechtěli stavbu povolit. Bylo to v celku nelogické, samotné úřady neměli zájem o vykupuvání bývalých stavebních parcel, nebo nějakým jiným způsobem s tímto ,,bezcenným“ nehostinným územím nakládat. Naproti tomu však měli zájem nám určovat, co smíme a co nesmíme.

Já se v té době ptal, jak je to možné. My chtěli zjistit a prožít zkušenosti jaké to je, být odkázáni na sebe a pokud možno své zdroje. A zákon právě z těchto důvodů nás chtěl bránit v zájmu naší ,,ochrany“. Povolit stavbu, tam kde vám nezabezpečí přípojky na sítě, je boj s větrnými mlýny.

Ale to je právě důvod proč jsme to chtěli vyzkoušet!

Být co nejvíce nezávislí, být co nejvíce za sebe zodpovědní. Při tahanicích a argumentacích jsme se setkávali převážně s názorem, že takhle přeci žít všichni nemůžeme a je jednodušší žít dole v aglomeracích k tomu určených a již přizpůsobených. V konečném důsledku poslední bašta systémového odporu se staly samotné dispozice našeho pozemku, jelikož je hraničící s lesem a zde platí ochranné pásmo lesa a se stavbou musí souhlasit lesní správce.

Chápeto to? Koupíte si stavební pozemek a stavět nemůžete! Dokonce vám stavbu povoluje někdo jiný, kdo váš pozemek nemá a ani nechce.

Vážení čtenáři, právě zde je bod, který spatřuji za nesveprávnost. Jakoby jsme nebyli opravdu zodpovědní a musí za nás rozhodnout někdo kompetentní. Jedině ten to přeci ví. A já se ptám, kde je potom má možnost daná vesmírem při zrození, být zde a učit se?

V konečné fázi jsme slavili úspěch a to jen na základě prokazatelné staré stavby. Nezabírali jsme zelenou louku, nechtěli jsem být omezením pro funkci lesa. A tak nám při odvolání stavbu povolilo Životní prostředí jako dozorující orgán správce lesa.

 

Uf, po těchto třenicích jsem již neměl chuť ani náladu bojovat se systémem a tak celkové naše stavební řízení je dodnes na vodě. Nemáme je ukončené a zdá se, že právě i název naší lokace odpovídá realitě....Ztracená voda.

 

Během tahanic se nám podařilo domeček dodělat a se i nastěhovat.

Novým životem na hřebenech, jak já rád říkám, blíž naším bohům, jsem postupně rozkrýval celou zrůdnost ovládání bytostí a hru s naší odpovědností. Pěkně slupku za slupkou. Ať jsem se podíval právě na technologie, vážení nikdo nemá zájem zavádět něco ku prospěchu planety, ale vždy z hlediska vlastní peněženky. Nebo třeba na zdraví, kde je dokonce obrovský mýtus o ,,léčení“ a v neposlední řadě třeba předstírání práva, hra na dospělost, jako že mládež již někde dospěla a přitom je uměle zavedena do pastí peněžnictví.

Je bláhové věřit ,,americkému snu“. Jsou to povídačky pro ohlupování. Mám pro vše jeden krásný název a to – společenské ukolébavky.

 

Například : hru, kdo donese více papíru do školy, jsme hráli v mládí za socializmu. Dnes se opět jedinci schovávájí za třídění odpadu. Přitom plast je znovu skoro nepoužitelný. Jen malé procento se recykluje, hlavně, že lidi třídí a mají dobrý pocit. Nezajímají se co dál. Proč používáme stále více obalové techniky a proč již ne třeba voskovaný papír. Balíme pomalu jeden rohlík do samostatného sáčku.

 

Jak říkám, ironie a pokrytectví provází naše kroky na každém kousku našeho bytí. Lidé jsou slepí a možná to neuvidí díky tomu, jak je o ně pečováno.

Jak mají právě ulehčený přístup. Tady si kup parcelu, zde si postav dle schváleného návrhu. My ti to musíme zkontrolovat, abychom ti potvrdili, že tak je to dobré. Tak můžeš bydlet. Tak budeš spokojený. Zde ti zajistíme určité služby a ty máš být rád, že si za ně můžeš zaplatit. Jak je to jednoduché.

Hlavně, ale opravdu hlavně, nám do ničeho nekafrej. Takhle dole jen poslouchej a plať. A jestli máš nějaké připomínky, pak to můžeš provést jen schválenými adekvátními způsoby. Takže bez určitého zastoupení, bez určitých razítek, bez určitých studií,

n e o t r a v u j !

Vážení čtenáři a to je přesně ta parketa systému, kde vás nepustí k ničemu, pokud nemáte za sebou vlivnou společnost, vlivné razítka a v neposlední řadě vlivné peníze, ničeho nedosáhnete.

Ztrácíte jen svůj životní čas na této planetě a někdy i zdraví celé své rodiny.

 

A právě zde jsem nalezl odpovědi. Nastal zlom. Pochopil jsem ono odhodlání. Pochopil jsem, že jako obyvatel a narozený v daném místě mám právo, jako jakýkoliv jiný tvor na svůj život.

 

Jen já jsem odpovědný za své příkoří, za své jednání, za své promarněné možnosti, za svůj čas.

 

Jen mne nakonec nejvíce těší, když se mne něco povede, když něco nového poznám, něco nečekaného prožiji.

 

Pokud má právo žít zvěř v lese, tak i já mám právo na ten samý život. Liška také neplatí, že dýchá, že jí, že kadí a pije vodu určenou pro nás všechny. Tak proč já?

Zde nahoře jsem pochopil v plném slova smyslu název horal, jinde gorol. Typ člověka, co ví, co ho jen tak něco nezlomí, neboť vše podstatné pro svůj život již zakusil. Je odkázán na své schopnosti si poradit, je odkázán na pomoc přírody. Neboť když poznáte její zákonitosti a naučíte se s němi žít, to znamená přijmete je, pak si zjednodušíte sami život. A neuposlechnutí žití v souladu s přírodou se vždy nakonec vymstí v budoucnu zase jen vám.

Zde nahoře jsem pochopil, že pokud budu dodržovat tyto náležitosti života, pak mám to nejvyšší právo zde žít. Není nic většího, než život dle těchto principů. Nikdo vám je nemůže delegovat, nikdo vám je nemůže svolit. Můžete jen vy sami vzít vlastní odhodlání a konat.

Ukaž co umíš.

 

Náš domek je napojený na sluneční panely. Vyrábíme si vlastní elektřinu a zbytek proudí do baterií, které nás zabezpečují v noci. I zde jsem naprosto prohlédl, že elektřina nabízená v síti je v konečné fázi z počátku levnější za kilowathodinu, ale v ceně není započítáná bezohlednost vůči přírodě. Stačí jedna šikovná studie a společnost věří, že takhle je to v pořádku a vše se dá povolit.

 

Uvedu příklad:

Představte si, že dnes kupujete dřevo – řezivo, jako jsou trámy, desky a další výrobky zhruba s průměrnou cenou 4.000,-Kč za metr kubický. I mne to kdysi připadalo moc, jenže zde nahoře jsem si uvědomil, že těžko započítáme do řeziva 40-ti a více letý růst samotného stromu. Nikdo nezná odpověď kolik by měl stát jeden rok života stromu. A to si v konečné fázi můžeme připočítat cenu za filtraci vzduchu a výrobu kyslíku! Přátelé kolik vyrobí strom za jeden rok kyslíku a kolik sebere kysličníku uhličitého? Můžete si klidně potom najít, kolik stojí technický kyslík v prodejnách plynotechny. A v neposlední řadě je potřeba i připočítat, kolik všeho by takový jeden strom vygeneroval, kdybychom ho neporazili. Možná právě z této hodnoty bychom měli zaplatit určitě, nebo ji nějak nahradit. Na to se bohužel nehraje.

 

Zde nahoře jako rodina jsme si však mohli věci uvědomit a dívat se tak více do budoucna. Je to nejcennější vazba, kterou jsme na samotě nalezli.

Zde nahoře jsme plně pochopili, jak jsou potřebné nové technologie. Jak je důležité věci prozkoumat a umět je využít. Je jednoduché napsat, že se v životě přece nikdy nepřestáváme učit, takže všechny novinky poznáváme i ze svých vnitřních podstat. Kdo z vás to však plně chápe a hlavně praktikuje?

Na samotě se rozhodně naučíte být rozhodnými, být samostatní a pokud nejste bláhoví a snažíte se i o udržitelnost bytí na daném místě, neboli chcete místo zachovat pro další pokolení, pak se snažíte chápat veškeré podstaty ještě dál než lidé spoléhající na své okolí.

Věřte mě, že vím o čem se bavím, vím, že v městě plném nástrah pohodlí, vás nic k tomu nenutí. A ruku na srdce, kdo z vás jde dělat něco, co nechcete.

 

V konečném souhrnu, již chápete, že samostatnost je přesně míra vaší odpovědnosti?

Ve vší podstatě, co k životu patří.

Tak proč si ji necháte brát?

 

Vypadá to, že o samostatnosti, jak ji získat, jaké má pravidla, a jak jí uplatnit i v podmínkách soužití více lidí – v městě a na vesnici si povíme příště.