Vědomostní úrovně

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud se bavím o Staroslovienské Boukøvici často předávám informaci, že všechny slova jsou možná. Je jedno, zda-li je slovo francouzské, české, ruské, atd..., protože slova nám vždy dávájí určité obrazy po Boukøvici.

Ono čarování se slovy provádí daný tvůrce. Mám za to, že jazyky se vyvinuly vlivem vnitřních vztahů a vazeb samotných jedinců v daných lokalitách upřednostěním určitých hlásných vazeb.

Viz Hlásné SB /pokud si představíte, že souhlasné přesně vykreslují danou podobu předávaného obrazu, pak hlásné doplňují cit, naší vazbu. Z tohoto pohledu je jedno, odkud slovo pochází, tvůrce si jakékoliv slovo může stejně vytvořit sám. /

 

V mezilidských podmínkách současnouti můžeme slova a jazyky rozdělit dle způsobů, že jim rozumíme nebo nerozumíme. Je to základní rozdělení slov.

 

Pokud slovům nerozumíme, znamená to, že nemáme vědomostní úrověň, nemáme o slově informaci. To znamená, že během našeho života jsme se doposud se slovem neseznámili. Buď jsme ho doma nezaznamenali, když nás rodiče vychovávali, nebo my sami nějak neholdujeme seznamování se s novými slovy, jazyky.

 

Opakem neznámeho jsou slova známá. Pokud se bavíme o slovech známých, je to nejdůležitější vazba v našem nejbližším okruhu dění. Defakto je tímto ovlivněný celý náš život.

Představte si, že i partnera – partnerku si vyberete právě proto, že si s nim – s ní rozumíte. Navzájem se dokážete pochopit. Používáte slova a obraty, které vám navzájem vyhovují. Dokonce, pokud se partneři přestanou bavit, nenachází již společná témata, vztah uvadá.

Při uvědomění si této jednoduchosti nezbývá než konstatovat, co jsem uvedl u slov neznámých, jedná se o vědomostní úrovně.

 

Zhlediska nabývání podstat známosti slov a jazyků, je mimo mateřského prvku znám ještě jeden prvek a to rozšiřování své úrovně naší vůlí, učením se cizých slov a jazyků.

Zde bych si i já přihřál polívčičku a to pronikáním vědomí do zákonitostí SB.

 

Vratím se však k tématu. Opět musím upozornit, že slova jsou jen možnosti našeho vyjádření se, pro nás vykreslení podstaty předávaného obrazu.

Posluchač sám si vždy utváří obraz o vypravěči. To posluchač hodnotí, zda-li chápe příchozí text, hovor, nebo nechápe, nebo dokonce zhodnotí, že věc jde popsat i jiným způsobem. Bavím se o tom, že jedině posluchač má právo vnitřně posoudit hodnotu předaného. Věc je takhle jednoduchá a dělají to všichni.

Při čtení se to projeví třeba tím, že text nechápeme, nebo nás přestane poutat.

Pokud posluchač během hovoru vyhodnotí, že něčemu nerozumí, zeptá se. Pokud posluchač vyhodnotí, že vypravěče chce posunout, upřesnit jeho mluvu, upozorní jej. To však záleží na míře samotného vypravěče, zda-li o upozornění stojí a pak i na vyhodnocení posluchače, zda-li se chce s vypravěčem názorově setkat.

 

Proto jsem opravdu zmínil, že v samotné řeči, vždy dochází k rovnání vědomostní úrovně.

Z těchto principů, vzniká i jednoduché pravidlo. Je důležitá společnost pro zvyšování vědomostní úrovně jedinců.

Se shora popsaného je patrné, že je jen v moci posluchače vnitřně hodnotit. O správnosti a vyšší prioritě přijímané informace rozhoduje pouze posluchač sám.

Nelze se tedy domnívat, že vypravěč má právo posluchače zatlouci argumentací, že musí něco poslechnout, to je již rozkazování a diktát. Bohužel tohoto faktu si jsou někdy až nad míru dnešní posluchači vědomi.

 

Zde naváží na inspiraci k tomuto článku.

Píši ho proto, že se mne zdá jakoby jedinci nějak vnitřně nedokázali určit, co je v rozhovorech z hlediska vypravěče a posluchače již onen diktát a co je během hovoru pouze informace k možnému obohacení. Zdá se mne, že jedincům schází tento prvek vstřícnosti chápání přijetí slov, že jej pouze mohou vyhodnotit a pak si v klidu udělat vlastní názor.

 

V podstatě jsou zde postaveny barikády, které se starají o uzavírání jedinců do jejich okruhu vnímání. Tímto uzavřením pak nedochází k vědomostnímu růstu.

To je fakt, který mě osobně děsí a bohužel nejde obejít a takto uzavření jedinci musí překážku zbořit sami.

 

Nápravu této přirozené vazby vnímání informací vidím právě v ujasnění si zákonitostí dějů.

Je možné, že se přenáší styl našeho života, ona rychlost prožitků, rychlost konzumace dění okolo nás do našeho vědomí tak, že se pak nesnažíme k inforamcím přistupovat pečlivěji a nevyhodnocujeme je. Nenecháváme si odstup, nenecháváme si čas na hodnocení, kde všude přijímaná informace má následky, snad možná i tím, že starou informaci okamžitě vyráží informace nová.

Jednoduše vyhodnotíme - neznám - rozpor - nepotřebuji - ohradit se.

 

Je zde však i druhá věc co ovlivní příjetí informace a to právě ona samotná vědomostní úrověň.

V současnosti je zde znehodnoceno úrovňové vnímání jedinců. Vjem úrovní je velmi zkreslen samotnými jedinci, kteří jsou drženi svými představami, že se z jedné strany musí odlišovat od druhých svou jedinečnosti a zdruhé strany na ně útočí fámy o rasismu a jiném škatulkování.

Jedinci si poté neumí vytvořit přesný vjem důležitosti úrovně z hlediska možnosti přijetí nové informace v rámci následování vypravěče. Jedinec rozporuje na nějakém svém obecném vjemu přijímanou informaci a vyhodnocuje ji jako nedůvěryhodnou a tím nebere v potaz úrověň vypravěče.

Potlačením úrovní je potlačením obahacování se.

 

V podstatě je to naše ješitnost co je za tím. Přitom nic neztrácíme, poslechnout si informace a udělat si vlastní názor. Samotný názor je vždy ovlivněn naší vědomostní úrovní...

Zhlediska vyšší úrovně je to známý fakt a to se má projevit chápáním.

 

Nejpřirozenější vazba vnímání úrovní vzniká v rodině.

Je to prvotní přirozené prostředí, které je však dnes nabouráno školkami. Pro lidi orientující se v SB je jasné, že pokud je slovo školka a škola, pak rozdíl v přidání K je právě uvedení věcí do konů, do jistých zákonitostí, možností formování dodáním třeba jiné příčiny. Ale to je trochu konspirativní, že? :-)

1.5.2020