Zdraví

 

Dovolte mne vážení čtenáři napsat pár řádků, co mne došlo v souvislosti s pátráním po vazbách slov, která se vyskytují v naší řeči a co představují.

Každé slovo, vyřčené nebo napsané, nám má něco představit. Zobrazí nám určitou věc, co vyřčením bylo myšleno.

 

Jedině slovo dokáže vyobrazit směrem k druhým jedincům podstatu naší představy - mysli.

Jako bytosti na této planetě jsme jedineční. Každý z nás si myslíme o sobě ….něco. Chápeme se ve své jedinečnosti a vymezujeme si své prostory.

Přitom při náznaku překročení našich hranic, něco co se neslučuje s našim vědomím,  spouštíme procesy narušení námi vymezené oázy klidu a pohody.

Pokud se věc /útok na naše pozice/ stává pro nás přitažlivá, povolujeme bližší přístupy, dokonce jindy prahneme přímo po těsném kontaktu seznámení se s novou skutečností. Znamená to, že nejenom jsme jedineční, ale současně se snažíme žít ve společených vazbách.

 

Ze života ve společnosti nám vznikají komplikace a takto vzniklé vazby nás obohacují. Nastávájí neustále procesy seznamování se s novou skutečností. V podstatě se nemusím dopodrobna rozepisovat, zda nás obohacují kladně, či naopak působí záporně, proti naší mysli-vůli.

Shrututo, vždy nás někde posunují, jednoduše obohacují. To posouzení právě, zda to bylo kladné či záporné, si určujeme my sami.

Každý z nás si nastavuje své prostory a vymezuje určitý přístup - povolení jejich narušení. Po posouzení narušení používáme gestikulaci, mimiku v obličeji, zvuky a v horších případech i končetiny.

 

Podíváme se teď společně na počátek formování hranic a tím jsou myšlenky.

Myšlenky o tom, jak na danou konkrétní věc nahlížíme. Jak si uložíme stupeň nebezpečí či bezpečí.

Stupeň našeho vlastního obohacení. Je to velice specifická záležitost každého jedince. Do tohoto nastavení mají nejvyšší vazbu právě naše prvotní kontakty, naše prvotní poznávání světa, svého okolí, což by měla být rodina.

Během ranného věku vznikají pilíře, snad lépe pojmenováno hlavní dráhy, které se budou časem rozšiřovat. Budou se vytvářet křížení a tím různé odbočky. Bude vznikat komplikovanější síť našich představ, jak si musíme, nebo nemusíme chránit náš prostor.

 

Dítě nasává obrazy jako houba. Už jen pohledem co vše probíhá okolo něj. Je potřeba rozlišit toto chápání jemněhmotného světa. Jsou zachyceny kompletní vjemy s energií nálady daného okolí s obrazem, co vidíme.

Dítě se nezaobírá nějakou hlubokou vazbou myšlenek, nejprve sleduje své okolí a zapisuje si, co vidí k danému obrazu, co nastalo. Jsou to pouze jednoduché vjemy. Vjemy jsou zcela jasné, netřeba kolem nich nic přijímat. Vidím, že se stalo okolo mne tohle, a to mělo tento následek. Třeba: Vydal jsem hlásku a to je následek.

Chci tímto vykreslit, že od útlého věku se formujeme, udělal jsem tohle a toto je následek.

Jakmile však začneme projevovat vlastní vůli, že do události vložím své úsilí, vyvoláváme akci a sklízíme reakci, tomuto říkáme proces sbírání zkušeností. V tomto procesu se začíná již plně formovat pole naší pozornosti se zaměřením našeho chtění, a možnosti získání. Dostáváme se do prostoru nadobytí našeho řízení.

Formuje se naše myšlenkové pole skrze uložené obrazy. Postupně vznikají rozdíly od dané situace a přesnosti provedeného úkonu, proto používám název myšlenkové pole, a my se v něm musíme orientovat pro co nejlepší zisk. Tyto myšlenky jsou jednotlivé obrazy spojené s danou situací. Vytváří se vazby.

Tyto vazby mají jedinečnou vlastnost, že se stávájí rychleji vyhledatelnými. Je to jako nadpis článku, který nás uvádí do obrazu. Nebo také možno připodobnit v moderním světě jako vyhledávací programy, tzv. algoritmy sestavené pro vyhledaní kombinace určitých slov k jejich následnému zobrazení.

 

Pro dojasnění, dejte dítě do jeslí a předmětem sledování bude dění v jeslích. Dítě bude čerpat veškeré vazby odsud. Jako jedinec si uvědomuje posloupnosti děje, nu a když si určité vazby odzkouší, a dosáhne určitého cíle, rád je bude používat. A tomu věřte, že si je rádo vyzkouší.

Dá se říci, že vzniká jakási úměra, kolik času kde zůstaneme, odtud v největší pravděpodobnosti přebíráme zaběhlé vazby.

 

Bavíme se tady o zaběhlých myšlenkových pochodech, spojených obrazech, které se spouští právě na běžícím se obrazu vnímání. Hovořím o tom, že vnímáme okolo sebe neustále očním kontaktem situaci a ta se neustále porovnává co dotyčné osobě přináší.

​

Proto také máme název o-ko jako něco so je samostatné, odloučené a zárověň udává do pohybu.

​

Probíhá kontrola bezpečí a spouští se reakce - reflexy. Chování, co máme naučené, abychom dosáhli svého vytyčeného cíle. Opět je uvedu, k tomu následně používáme, gestikulace, mimiku, zvuková gesta a v neposlední řadě fyzická znamení. Spadá zde i pozice být naprosto v klidu.

Pozorování vazeb vyvolává vlnění, energii, která zde má místo tím, že danou věc pozorujeme a porovnáváme. Co se děje, s tím co má být uskutečněno z našeho pohledu, a to celé k porovnání, co má být doopravdy cílem vyššího záměru okolí. Dá se zde zahrnout i ekvivalent naší odchylky mysli nepředpokládaného zachování společnosti.

Toto vlnění, chvění, nám slouží k zápisu pozorovaného skutku. Může být nečitelné, jemné, později je i vzpomínka méně čitelná. Nebo naopak naroste do úrovně, kde vbuzuje maximální zaujetí.

Těmto vlnám, chvění běžně v životě říkáme emoce. Emoce nám napomáhají zapsat tyto stavy. Umocňují náš prožitek. Tyto zápisy jsou velice silné a tvoří pevné pouta, vazby do naší paměti, abychom právě v budoucnosti byli lépe, rychleji, připravení reagovat na danou situaci okolo nás a správně řídit svůj proces bytí.

Z tohoto úhlu pohledu jsou emoce velice potřebné. Chrání nás a pokud je dobře vnímáme stávají se naším spojencem.

Již náznak emoce v určité situaci nás upozorňuje na podobnost dávno proběhlého prožitku. V tělu vzniká energetická vlna.

 

Z jiného úhlu pohledu se v emoci vybíjí nahromadělá energie. A jaká energie? Čím je vytvořená? Po předchozích řádcích, přece naším postojem k dané věci! Je to náš odpor, nebo zalíbení k dané věci. Zpětná vazba pro náš dílčí řídící proces.

Emoce se podílejí vcelku závažným způsoben na našem duchovním růstu. Slouží nejenom jako zápis, ale i jako pobídka k překonání se.

​

​

Pokud si nevystačíme s emocemi, nevnímáme je a neradi je prohlubujeme do vyššího uvědomění, může se nám stát, že místo emoce k nám dojdou nemoce.

 

 

Pokud jste vážení čtenáři z výše psaných řádků pochopili onu vazbu k získávání vašeho prostoru vnímání, pak si uvědomte, že jakkoliv prohloubená vazba vjemu, již zahnána do kouta, je otázka vašeho Zdraví.

Otázka by se měla dále rozrůstat na vnitřní podotázky jako jsou: získání nemoci, průběh nemoci, uvědomění si počátku, a měl by následovat proces pochopení našeho rozporuplného stavu vědomí a zaujetí správného postoje. Můžeme to také nazvat vyléčení z nemoci.

​

Pro lepší představu je potřeba přesně definovat věci:

​

• ano, jen my sami dostaneme to přímé specifické onemocnění

• ano, jen my sami dokážeme bez jiných látek a jiné pomoci tělo uzdravit

• samotná nemoc, znamená, že jsme úmyslně omezeni, uvězněni, donuceni k pochopení našeho stavu a k dodání času, tento stav vnitřně rozebrat, uvědomit si příčinu a změnit svůj přístup. Prostě jen já sám nemám potřebnou moc nad tím či oným orgánem nebo částí těla. Také obrazně nám to říká: nechce to moc, jen rozvaž své další konání na této planetě. Kudy se dále ubrat a co činit, co dělat.

 

Zní to velice jednoduše, můžeme s tím souhlasit a také nemusíme. Ale ten kdo si myslí, že ho uzdraví léky nebo lékař anebo jiný prostředek nebo osoba, ať dále raději nečte. Není to pro něj, jen stěží spustí proces zobrazení těchto řádků.

Pro každého jedince je nejtěžší zlomit již pracně vybudovanou kladbu, hráz v mysli, a nastavit jí otevřenosti, novému úsudku.

 

Může to vypadat, že zde píšu nějaké nesmysli, ale je potřeba chápat důležitost od prvotní příčiny a k čemu slouží, a je tedy i možné, že pro některé lidi nedovedu ten správný obraz přenést.

Nic není jen tak a vše má jisté účely a ten obyvatel co se neptá proč je nemocen, k čemu nemoc slouží, může být sám ovlivněn schopností nad tím neuvažovat. Dovolil své mysli uzavřít se do zlaté klece. Byl konejšen, jakoby nepřekonatelnosti a nezlomnosti dnešní ideologii.

Takto je do něj vpraven názor, že za něco může prochladnutí, nebo nějaký virus, ale ono samotné slovo, že on ví, že je rus je zajímavé.

 

Ale abych dodal vyváženosti, ne každý lékař je omezen svou naukou a flustrací, zda se vše naučil správně a tím vykonává své povolání jak nejlépe umí, z hlediska svého zhodnocení příjmu, způsobem, že by svou praxí nepoznal, že se věci dějí i jinak. Prostě jsou mezi lékaři i takoví, co chápou, že ve své podstatě jsou jen průvodci v nemoci dotyčné osobě. Že jen správným přístupem a pochopením navedou jedince do klidu a tělo provede své.

 

Často se stává v nemocenské praxi, že se nemoci vrací a donutí dotyčnou osobu samovolně změnit svůj návyk v životě a tím proběhne konečné uzdravení. Bohužel se to vlastně nesleduje. Přičítá se to v konečné fázi jedinečnou úpravou vhodného prostředku boje proti nemoci a tím je správná diagnóza a ten nejzázračnější lék.

 

Skuteční osvícenci - průvodci v nemocech jsou nám velice potřební. V časech, kdy nemáme dostatečný přehled o způsobech průběhu našeho omezení pobytu na Zemi se bez průvodců neobejdeme.

Je to asi takhle.

My jsme děti Země a pro představu je Země náš rodič a teď si představte, jak nás tento rodič usměrňuje?

Jaké má možnosti nás donutit dělat věci správně?

​

Vzdyť i my sami se o totéž snažíme vůči našim dětem. Píši to proto, že vím, že spoustu obyvatel se neptá, nezkoumá proč a už vůbec si to takhle jednoduše nepředstaví, že musí být prostředky, jak se věci usměrňují. Oni prostě jsou, existují, jen je třeba se dívat.

​

Vraťme se však k našim lékařům a jak píši, bohudík, jsou již mezi nimi i takoví, co tuto skutečnost chápou a vytvářejí prostor onoho průvodce. Je jich možná žalostně málo, ale i lavina se spustí z malého otřesu. Z kriticky nahromaděné energie.

Tuto energii, je potřeba také zkoumat, kdy se spustí lavina.

 

Zdá se, ža jedině od nás lidí, co neseme tento názor o průvodcích v nemocech.

 

Představte si dále takovou věc. Stvořitel nás stvořil k dokonalosti, tak se to píše a někteří lidé na to věří, a teď si do toho zapravte, že se snažíme svá těla léčit vpravováním nějakých látek, co nám káže jiná osoba.

Mnohdy osoba co nás ani nezná. A pro nevěřící mohu napsat, kdo nás tedy poté zná víc, tento lékař či stvořitel?

Aha my vlastně na stvořitele nevěříme a proto se nesmyslně jakoby léčíme. Ale tím přeci uznáváme svou nedokonalost! Tak jak to potom je, jsme nebo nejsme dokonalí? A otázka na věřící by poté byla: To znamená, že tím, že uznáváme svou nedokonalost, neplatí věty o stvořiteli? To i on je poté nedokonalý, když nás stvořil k obrazu svému?

 

Každý z nás chápe, někde uvnitř, že je Země velká, že Vesmír je nepředstavitelný, ohromný, a že my sami jsme oproti tomu jakoby nic, dnes hlavně reagující strachem na každé napsané slovo nařízením či zákonem.

Jsme nic a nic s tím nemůžeme jakoby dělat, někdo něco nařídí a jsme poslušní! Jsme tedy samostatné bytosti, tvorové, co můžou tvořit díla jako samotný stvořitel? Abychom se mu vyrovnali, co by naplnění samotného slova, že jme také něco stvořili?

Sami v sobě si každý odpoví.

 

V určité formě jistě dospějeme, že ano, a pak jsme v této věci dospělí. To je jednoduchá kvalifikace dospělosti. A co na to zákon? Říká, že jsme dospělí v 18 letech, ale kde skutečně jsme dospěli? V opačném gardu slova a myšlenek je jisté, že pokud naše děti si prodlužují mládí na dalších školách a bojí se převzít odpovědnost za svůj život a tvořit sami za sebe, nedospěli tedy do názoru, že někde dospěli. Této pocty se vzdávají na úkor svého pohodlí.

Jakmile však převezmou odpovědnost za svá rozhodnutí, právě dospěli do důležité fáze svého života, chápat svou podstatu ve společnosti řídit své bytí a rozhodovat.

 

Vrátil bych se teď asi na začátek, když napíši, že každé naše rozhodnutí založené na nějaké zkušenosti znamená, že jsme dospěli k dalšímu konání. Rozhodnutí založené na pouhé inforamci, nám určuje pouze průběh zkoušky, zda je naše přemýšlení správné a vlastně si jen odzkoušíme svou doměnku. Zjednoduchého hlediska nadobýváme víru v ten či onen náš závěr.

A teď se přeneseme zpět k našim nemocem, nebyli jsme mimo, když jsem se rozepsal o dospělosti. I to zde patří.

Naše uvědomění, nás totiž může zavést mimo naši cestu života. Mimo to, pro co jsme zde přišli. Každý z nás, jeden vedle druhého, jsme zde z určité příčiny. Jak píši ve svých článcích, nic není jen tak. A pokud se začneme vzdalovat od našeho pravého cíle pobytu, pokud tvoříme nesmyslná rozhodnutí, založená pouze na nějakých informacích námi neodzkoušených, čili neprověřených a nezařazených do naší mřížky vědomostí, nastává energetický proces přetlačování, kdo tahá kratší konec lana. Vzniká onen virus, nedostatek přesvědčení, je to naše nejistota co nás nakonec omezí k ujasnění si svého postoje.

 

Onen záhadný virus je tedy slovo odvozené od víry, ne jak jsem mátl stopu na začátku, že ví rus.

Popisuji zde vznik představy o vzniku naši konkrétní nemoci. Ano jsou i nemoci nevirová. Pro zajištění představy však je popis na viru velice krásně viditelný.

 

Shrnuto: Jen NEDOSTATEK naší víri, která je založena na procesu nepřekonatelnosti, správnosti svého rozhodnutí ve formě, JÁ VÍM, a nikdo mne mé přesvědčení nemůže zvrátit, nás přivádí k samotnému omezení v procesu tvořit.

​

Jsou to právě pochybnosti, tato malá energie co spouští nemoc. Je potřeba věc pochopit a nedostatek odstranit, nadobýt přesvědčení, že již vím. Pracujeme tedy s vírou. Doplňujeme ji, odstraňujeme pochybnosti, že někdo něco, nebo, že já něco, přestaneme se kompromitovat a jednoduše si uvědomíme hodnotu své víry.

Bohužel se může stát, že se opřeme o svůj egoistický pohled správnosti. Ano i tak se můžeme uzdravit. Je však dílo dalšího průběhu života, kdy přijde komplikovanější, těžší nemoc, že sice jsme si namluvili, že konáme správně, ale bohužel naše námluvy stojí na ne zrovna dobrých základech a přichází těžší nemoc. Větší omezení hybnosti, větší útrapy. Vlastně z hlediska energie je vždy nastolena rovnováha. Čím větší egoismus, rozhodnutí postavené na bludech, tím těžší nemoc.

​

Mohu vám vážení čtenáři tímto potvrdit, že jako lidé opravdu máme schopnosti harmonizovat prostor okolo sebe. Vlastně to děláme ve formě nemoci. Zhmotňujeme si sami naši nerozhodnost a získáváme v lepším případě ,,čas" se lépe rozhodnout. Jde jen o představy, jak si v konečné fázi uvědomíme onu formu zhmotňování a jak ji využijeme dále v našem životě.

 

Mohu dále uvést, že v našem jazyku slova dávají plné smysly, naprosto na sebe navazují a logicky se od sebe odvíjí jakoby obrazově plyne film.

Takto se vracím opět na záčátek: Jen naše zkušenosti nás vedou k našim závěrům a k našim rozhodnutím. Jen my sami dokážeme přijmout naše rozhodnutí, že nebyla nejlepší a že tedy budeme konat dále jinak, bez toho aniž bychom se mrzačili a bičovali výčitkami.

Jedině tak jednoduše přijmeme změnu, která nevyvolá proces nemoci. Prostě náš život bude lehce plynout dál a my budeme tvořit a tvořit, až stvoříme to, pro co jsme zde přišli. Krásně to vystihne i popis necháme volnost konání svého srdce. Tvrdohlavost, polsky lepší slovo upartost /přibližuje naši osobu k určité části hry, jen k danému partu, k dané úrovni/ nás vede do bludiště.

 

Dostali jsme se do fáze, kdy máme za sebou třeba překonání kritického množství energie nástupu viru, ale věc jsme ošidili. Dalo by se říci, že jsme líní a jednoduše si libujeme ve zkracování, hlavně, že se cítíme dobře.

Šálíme se takto pro jiné cíle, abychom něco....

Chci se tímto pověnovat bludištím. Jsou to naše naskládané hráze - kladby, vyzděné příčky, útrapy, pěkně uložené na později, které nám postupně brání v nalezení cesty ven a nalezení rovnováhy. Čili správné rozvahy pro řešení.

V takových bludištích se poté konají další rozhodnutí často již taková silová, jakoby hop nebo trop, neboť se opravdu těžce hledá správné řešení. V celém životě nás provází naše myšlenky a nedořešené věci jsou další větší útrapy. Další stavební kámen v našem bludišti.

Je zajímavé, jak moc si staré kultury všímají bludiště. Kde všude jsou popsané. Jak nádherně onu naší mysl přirovnali k býkovi v minotaurově bludišti v řeckých bájích. Ano, tá běsnící bestie, je naše mysl uzavřená do stěn s velice malou možností vyjít, nalézt, cestu ven. Je zde dokonce popsaný i náš průvodce v nemoci, co býka překoná. Ano, pokud je již bludiště rozsáhlé, možná dokonce i úrovňové, neobejdeme se bez průvodce v nemoci.

 

Možná bychom si mohli uvést i jiný pohled. Pohled odvozený od našich obrazů. Přiblížím to na následujícím popisu chápání nás jako kompletních jedinečných bytostí. Osob uvědomujících si svůj prostor, neboli nadobytím označení se za člověka. V chápání celistvosti, všech energetických procesů spuštěných našim pobytem a konáním.

Pro onu kompletnost je nutné si uvést, že jsme trojjedinečné bytosti se společným záměrem věci pochopit, uvědomit si je. Naše bytost se skládá s uvědomění si těla, to znamená, že tělo má své vědomí věci chápat.

Dále je naše tělo doprovázeno duší. To znamená, že je to něco samostatného co má své vědomí aniž by to vědělo tělo. Tuto samostatnou strukturu tvoří velmi jemná energie, má své vědomí a možnost společného vedení těla. Čili má své nástroje jak může tělo varovat, jak tělo vést.

Jako třetí struktura je v našem pojetí vědomí ducha. Tohleto vědomí je opět samostatné a má nejjasnější přímo konkrétní pravidla. Je to vlastně jakoby jasně stanová struktura, která věci řídí. I tato složka naší součásti má možnost a průsečík utváření kvality našeho pobytu zde na Zemi. Průsečíky vědomí nám zaručují právě onu shodu kvality bez nemoci.

 

Zkusím to pro mnohé vyobrazit na určitém příkladu. Představte si, že naše planeta je porůznu spojena sítí cest. Po těchto cestách jezdí auta a to dané konkrétní auto řídí konkrétní bytost. Neboli, každá bytost přesně ví, kde chce jet a proč.

Jenže při pohledu zvenku, jsou viditělná pouze auta, jakoby nesmyslně přejíždějící tu tam a zase zpátky. Tyto auta jsou třeba rezavá, jiná špinavá, druhé čistá, třetím něco chybí, a jiné jsou zase nablýskaná, přitažlivá, velká, malá atd. Takhle by se viděli i ony samotné autíčka navzájem.

Tyto auta nám charakterizují v našich představách těla. Těla co vezou duši. Duší daného auta je řidič. Ten má vůli a přesně ví, co chce a kde má dojet. Bohužel tento řidič vůbec neovládá nemá dosah na jenotlivé součásti auta, má jen určité možnosti jako jsou vybraná tlačítka co něco způsobí, to samé jsou páčky a jiné ústrojí na mačkání a přepínání. Jsou to jen vybrané funkce do různých seskupení daného auta, co něco spustí a auto zareaguje na vůli řidiče. Auto dokáže jet, aniž by řidič nic nemačkal, ale je jednoduché domyslet jak to dopadne.

Pokud chceme aby to však mělo danou hodnotu, neboli, aby naše přeprava vždy nadobyla jistých kvalit, využíváme k účelům poznání cesty. Jen ty nás dovezou na dané místo k danému zjištění. A že máme cest! A dá se říci, že každá nás jednou za daným cílem doveze. Nu, při překonání, že nebudeme tvrdohlavě jezdit jinudy, neboli pořád po stejných cestách dokruhu.

 

Každá z těchto složek, ať již je to auto, nebo řidič, nebo cesta má své kvality, má své pravidla, lépe řečeno zákonitosti příčin a následku.

 

Cesta ví, že je přerušená, že se opravuje, no mnohdy to neví řidič. A už ne auto. Auto při pečlivé starosti servisu, že ho včas zkontrolovali, povyměňovali nové za staré, bylo natankováno, tělo dostalo tu správnou potravu, doveze nakonec řidiče do cíle. Pravda i řidič může být nezkušený, mladá duše, a pak třeba zmáčkne, zvolí ne zrovna ten správný knoflík, či páčku.

Ale cesty jsou vytvořené, jsou dané a jasné. Některé mají semafory při kříženích a pak se dá říci, že máme občas v našem směru červenou. Máme něco před sebou, kudy zrovna nemůžeme.

A jak píši, jen při dokonalé souhře, nabudeme nejlepších prožitků z pouti. Pokud se však vyskytnou věci, mimo dosah rozhodnutí toho či onoho účastníka, auta, řidiče, cesty, dojde k celkovému omezení všech.

Cestě je to jakoby jedno, trpět bude auto a řidič. Paradoxně nejvíc řidič a tuto složku, duši, my jakoby nevnímáme.

Zdá se jakobych to přehodil, někde spletl, ale zde je právě prostor pro zobrazení energií pro tvorbu nemoci.

 

Při jakémkoliv přerušení, zaváhání, auto stojí, nepokračuje. Je třeba cosi správně pomačkat, zvolit objízdnou trasu a jede se dál.

Pro zjednodušené vyobrazení toho co je nemoc, že se musíme jinak rozhodnout v celistvosti pohledu pokračování hry, naší jízdy, v dochápání podstat to stačí. Nebudeme zabíhat do detajlů mého vyobrazení. Věc by se nám zbytečně zkomplikovala.

Je to významový prvek – celek. Naše jízda, chápaní celistvosti, poznání. Pevně ukotvená zkušenost.

 

A teď si vážení čtenáři představte, že přebíráte odjinud popisy dějů, přebíráte cizí zkušenosti z jízdy. Jak přesně víte, kde je jaká díra na cestě, jak je hluboká, jak je klopená zatáčka, která vás vynese? Kde na vás čeká úskalí přehřátí motoru? Víte prd! Jen se domníváte, ale zárověň kdesi vzadu vás trápí myšlenka stejného poznání, stejného prožitku. Osvojení si víry ve svůj vytvořený obraz.

​

Tímto prozatím článek o zdraví ukončím. Snažil jsem se vyobrazit samotný obraz, vlastně našich kamarádů NEMOCÍ a EMOCÍ.

Někoho, kdo nám zaručeně ukazují cestu, jak dále.

Jistě v budoucnu přibudou další články rozvíjející tuto polemiku.

​

​

​

​

​

​​​