Muammar Al-Kaddáfí
Zelená kniha
Část druhá
Řešení ekonomického problému
„Socialismus"
EKONOMICKÁ ZÁKLADNA TŘETÍ SVĚTOVÉ TEORIE
Partneři, nikoli námezdní dělníci
Došlo k významnému historickému vývoji, který přispívá k vyřešení problému práce a mezd, tj. vztahu mezi pracujícími a zaměstnavateli, mezi výrobci a vlastníky. Vztah zahrnuje pevnou pracovní dobu, mzdy za přesčasovou práci, různé typy dovolených, minimální mzdy, podíl na zisku a účast na správě. Kromě toho bylo zákonem zakázáno svévolné propouštění a bylo zaručeno sociální zabezpečení spolu s právem na stávku a další ustanovení lze nalézt v téměř celém moderním pracovním právu. Nemenší význam mají změny v oblasti vlastnictví jako je vznik zákonů, omezujících příjmy nebo zakazujících soukromé vlastnictví a převádějících je do rukou státu.
Přes tento nikoli nevýznamný vývoj v historii hospodářské otázky, tento problém nicméně dosud v podstatě existuje. Změny, zlepšení a zabezpečení a jiná opatření způsobila, že problém je méně akutní než v minulých stoletích, protože bylo získ á n o více výhod pro pracující. Avšak ekonomický problém nebyl ve světě vyřešen. Všechny pokusy, které se soustředily na vlastnictví, nevyřešily problém výrobců.
Jsou dosud námezdními dělníky, i když vlastnictví bylo přesunuto z krajní pravice na krajní levici nebo mu bylo dáno různé postavení mezi tím.
Pokusy o zlepšení mezd jsou stejně důležité jako ty, které vedou k převodu vlastnictví.
Výhody, získané pracujícími, zaručené zákony a ochraňované odbory jsou vše, čeho bylo dosaženo v přístupu k problému mezd. Těžké podmínky výrobců v předvečer průmyslové revoluce se změnily a v průběhu doby získali dělníci, technici a administrativní pracovníci dříve nedosažitelná práva.
Avšak ekonomický problém dosud ve skutečnosti existuje.
Tento pokus omezený na mzdy jistě nebyl vůbec řešením. Je to falešný pokus, zaměřený jen na reformu, který je spíše dobročinností než uznáním práva pracujících. Proč se pracujícím dávají mzdy? Protože vykonávají výrobní proces ku prospěchu ostatních, kteří si je najímají na výrobu určitého výrobku. V tomto případě nespotřebovávají svou produkci, ale jsou nuceni vzdát se jí za mzdu. Zdravé pravidlo však zní:
„Ten, kdo vyrábí, je tím, kdo spotřebovává."
Námezdní dělníci jsou druhem otroků, ať mají sebelepší mzdu.
Námezdní dělník je téměř otrokem ve vztahu k pánovi, který si ho najme. Je dokonce dočasným otrokem, protože jeho otroctví trvá tak dlouho, dokud pracuje za mzdu od zaměstnavatele, ať je jím jednotlivec nebo stát. Vztah pracujících k majiteli výrobního podniku, pokud jde o jejich vlastní zájmy, je jeden a tentýž... Za podmínek panujících dnes ve světě, jsou to námezdní dělníci, i když vlastnictví má různé formy... zprava doleva.
Státní hospodářský podnik dává dělníkům jen mzdy a jiné sociální výpomoci, což se podobá dobročinnosti poskytované pracujícím bohatými, vlastníky soukromých společností.
Tvrzení, že v případě společenského vlastnictví příjmy patří společnosti, včetně pracujících v protikladu k soukromým společnostem, kde příjmy patří jen vlastníkovi, je pravdivé. Je tomu tak, jestliže bereme v úvahu všeobecné zájmy společnosti nikoli individuální zájmy pracujících a jestliže předpokládáme, že politická moc, která monopolizuje vlastnictví, je v rukou jeho lidu jako celku a je vykonávána prostřednictvím lidových kongresů, lidových výborů a odborových svazů a nikoli v ru- kou jedné třídy, jedné strany, skupiny, stran, kmene, rodiny, jednotlivce nebo jakéhokoliv jiného zastupitelského orgánu. Avšak to, co dostávají pracující přímo ve formě mezd, podílů na zisku nebo sociálních výhod, je totéž, co dostávají pracující od soukromých společností. Znamená to, že pracující jak ve státních, tak i soukromých podnicích jsou stejnými námezdními dělníky, i když se
vlastníci liší. A tak změna vlastnictví z jednoho typu v druhý, nevyřešila problém práva dělníka na to, co vyrobil přímo sám a nikoli prostřednictvím společnosti nebo za mzdu. Důkazem je, že výrobci jsou přes změnu vlastnictví dosud námezdními dělníky.
Konečným řešením je odstranění mzdy, osvobození člověka od jeho otroctví a návrat k přirozeným zásadám, které definovaly vztahy před vznikem tříd, forem vlády a zákonů vytvořených člověkem. Přirozená pravidla jsou jediným měřítkem, vodítkem a autoritou v lidských vztazích.
Přirozené zásady vedly k přirozenému socialismu, založenému na rovnosti mezi ekonomickými faktory výroby a přinesly mezi jednotlivci spotřebu, téměř se rovnající produkci přírody. Ale vykořisťování člověka člověkem a skutečnost, že někteří jednotlivci vlastní větší části všeobecného bohatství než potřebují, je projevem odklonu od přirozených zásad a začátkem pokřivení a korupce v životě lidské společnosti. Je začátkem vzniku společnosti vykořisťování.
Analyzujeme-li ekonomické faktory výroby od dávných dob do současnosti, vždy zjišťujeme, že se skládaly ze tří základních součástí: surovin, nástroje výroby a výrobce. Přirozené pravidlo rovnosti je, že každá z těchto složek má podíl na této výrobě, protože, je-li některá z nich odstraněna, k výrobě nedojde. Každá složka má podstatnou roli ve výrobním procesu a bez něho se výroba zastaví. Protože je každá složka podstatná a zásadní, mají všechny složky stejnou důležitost v rámci výrobního procesu. Proto by měly mít stejné právo nu to, co se vyrobí. Zasahování jedné složky do druhé, je v rozporu s přirozeným pravidlem rovnosti a je útokem na právo druhých. Každá složka tedy má podíl, bez ohledu na počet složek. Nalezneme-li výrobní proces, který může být vykonáván jen dvěma složkami, každá složka bude mít polovinu produkce. Je-li vykonáván třemi složkami, každá bude mít třetinu produkce atd...
Aplikujeme-li toto přirozené pravidlo na starou a současnou situaci, zjišťujeme toto:
V okolnostech manuální výroby se skládal výrobní proces ze suroviny a člověka — výrobce. Později vstoupil mezi tyto dva faktory výrobní nástroj a člověk ho používal ve výrobním procesu. Zvíře může být považováno za příklad nástroje, jakožto jednotka pohonu. Ten se potom vyvinul a zvíře nahradil stroj. Vzrostl sortiment a množství surovin od levných, jednoduchých materiálů až po velice nákladné a složité. Podobně se vyvinul člověk z obyčejného dělníka v technika a inženýra a velký počet dělníků začal být nahražován několika techniky. I když se složky výroby kvalitativně a kvantitativně změnily, základní úloha a nutnost každého z faktorů se v podstatě nezměnila. Např. železná ruda, která je jednou ze složek výroby v minulosti i přítomnosti, byla zpracovávána primitivně kovářem, aby ručně vyrobil nůž, sekeru, oštěp atd. Tatáž železná ruda je dnes zpracovávána ve velkých vysokých pecích a inženýři a technici z ní vyrábějí stroje, motory a vozidla všeho druhu.
Zvíře — kůň, mula, velbloud a podobně — které bylo jednou ze složek výroby, bylo nyní nahrazeno rozsáhlými továrnami a obrovskými stroji. Výrobní prostředky, jimiž byly dříve primitivní nástroje, se nyní staly složitým technickým zařízením. Základní přirozené složky výroby jsou v zásadě konstantní přes svůj velký rozvoj. Základní konstantnost faktorů výroby ukazuje správnost přirozeného pravidla. Po nezdaru všech předcházejících historických pokusů, které nepřihlížely
k přirozené zásadě, je nevyhnutelné, abychom se k němu vrátili a konečně vyřešili ekonomický problém.
Předcházející historické teorie přistupovaly k ekonomickému problému buď jen z hlediska vlastnictví jedné ze složek výroby nebo jen z hlediska mezd vyplacených na výrobu. Nevyřešily skutečný problém, totiž problém samotné výroby. Tak nejdůležitějším rysem ekonomických systémů, převládajících v dnešním světě, je systém mezd, který zbavuje dělníka jakéhokoli práva na jeho produkci, ať je vyráběna pro společnost nebo pro soukromý podnik.
Průmyslový podnik spočívá na surovinách, strojích a dělnících. Výroba je výsledkem použití strojů v továrně dělníky při zpracování surovin. Takto prošlo dokončené zboží k použití a spotřebě procesem výroby, který by byl nemožný bez surovin, továrny a dělníků. Vyloučíme-li suroviny, nemá továrna co zpracovávat; vy loučíme-li továrnu, suroviny nebudou opracovány a vyloučíme-li výrobce, továrna se zastaví. Tyto tři složky jsou stejně důležité ve výrobním procesu. Bez těchto tří složek nebude výroby. Žádná jednotlivá složka nemůže vykonávat výrobní proces sama. Ani dvě z těchto složek ho nemohou v yk o n a t za nepřítomnosti třetí složky. Přirozené pravidlo v tomto případě vyžaduje, vždy podíly těchto tří složek na výrobě byly rovné, tj. aby produkce takové továrny byla rozdělena do tří podílů, jednoho podílu pro každou složku výroby. Důležitá není jen továrna, ale i ti, kdo spotřebovávají její produkci.
Stejné je to v procesu zemědělské výroby. Zemědělská výroba využívá člověka a půdu bez třetího faktoru, nástroje, je přesně stejná jako manuální proces v průmyslové výrobě. Zde se
produkce dělí jen na dva podíly v souladu s počtem výrobních faktorů. Ale je-li použit zemědělský stroj nebo něco podobného, dělí se produkce na tři podíly — půda, rolník a nástroj, použitý v procesu obdělávání půdy.
Tak vzniká socialistický systém, jemuž jsou podřízeny všechny výrobní procesy, v analogii s tímto přirozeným pravidlem.
Výrobci jsou dělníci. Nazýváme je „výrobci", protože slova „dělníci", „zaměstnanci" nebo
„nádeníci", již neodpovídají skutečnosti. Důvodem je, že dělníci podle tradiční definice se kvantitativně a kvalitativně mění. Dělnické třídy neustále ubývá v přímé závislosti na rozvoji vědy a stroje.
Namáhavé úkoly, které předtím vykonával značný počet dělníků, nyní dělají stroje. Provoz stroje vyžaduje menší počet personálu. To je kvantitativní změna v pracovní síle: stroj si vyžádal nahrazení fyzické síly technickou dovedností. To je kvalitativní změna v pracovní síle. Výrobní
síla se nyní stala jednou ze složek výroby. Výsledkem tohoto vývoje je, že dělníci se změnili z davu nevědomých nádeníků v omezený počet techniků, inženýrů a vědců. V důsledku toho odborové svazy dělníků zmizí, aby byly nahrazeny odborovými svazy inženýrů a techniků, protože vědecký vývoj je nezvratnou vymožeností lidstva. Takovým vědeckým vývojem bude odstraněna negramotnost a obyčejný dělník, jakožto dočasný jev, postupně zmizí. Avšak člověk ve své nové formě vždy zůstane základním faktorem výrobního procesu.
POTŘEBA
Svoboda člověka je neúplná, jestliže někdo jiný kontroluje to, co potřebuje. Potřeba může mít za následek zotročení člověka člověkem. Potřeba způsobuje vykořisťování. Potřeba je skutečný problém a z ovládání lidských potřeb vyrůstají konflikty.
PŘÍBYTEK je základní potřebou jak jednotlivce, tak i rodiny. Proto by ho neměli vlastnit jiní. Není svobody pro člověka, který žije v domě jiného, ať platí nájemné nebo nikoli. Všechny pokusy, učiněné různými zeměmi za účelem vyřešeni bytového problému, nejsou vůbec řešením. Důvodem je, že tyto pokusy nemíří k radikálnímu a konečnému řešení pro člověka, jímž je potřeba mít vlastní příbytek. Pokusy se soustředily na snižování nebo zvyšování nájemného a jeho uzákonění, ať na soukromé nebo státní náklady. V socialistické společnosti nikdo, včetně společnosti samé, nesmí mít kontrolu nad potřebami člověka. Nikdo nemá právo stavět dům kromě vlastního a domu svých dědiců, za účelem jeho pronajmutí, protože dům představuje potřebu jiné osoby, a jeho výstavba
pro účel pronajmutí je počátkem kontroly nad potřebou tohoto člověka a „v potřebě spočívá svoboda".
PŘÍJEM je velmi naléhavou potřebou člověka. Příjmem kteréhokoli člověka v socialistické společnosti by neměla být mzda z jakéhokoli zdroje nebo dobročinnost od kohokoli, neboť
v socialistické společnosti nejsou námezdní dělníci, jen partneři. Váš příjem je Vaším soukromým vlastnictvím. Spravujete ho sám, buď abyste uspokojil své potřeby nebo abyste se podílel na výrobě, kde jste jednou z hlavních složek. Váš podíl nebude použit jako mzda vyplacená kterékoli osobě
za výrobu.
VOZIDLO je nutnou potřebou jak pro jednotlivce, tak pro rodinu. Vaše vozidlo by nemělo patřit jiným. V socialistické společnosti žádný člověk, ani jiný orgán nesmí vlastnit osobní dopravní prostředky za účelem jejich pronajímání, protože to je ovládání potřeb jiných.
PŮDA není vlastnictvím nikoho. Ale každý má právo používat ji a mít z ní prospěch na základě práce, zemědělství nebo pastevectví. Je tomu tak po dobu Vašeho života a života dědiců na základě vlastního úsilí bez použití jiných, za mzdu nebo bez mzdy, a jen v rozsahu uspokojení jeho vlastních potřeb.
Je-li dovoleno vlastnit půdu, mohou mít na ní podíl jen ti, kteří na ní žijí. Půda je stálá zatímco v průběhu doby se její uživatelé mění pokud jde o povolání, schopnosti a jejich přítomnost.
Cílem nové socialistické společnosti je vytvořit společnost, která je šťastná, protože je svobodná. Toho může být dosaženo uspokojením materiálních a duchovních potřeb člověka, a to osvobozením těchto potřeb od cizí nadvlády a kontroly.
Uspokojení těchto potřeb musí být dosaženo bez vykořisťování nebo zotročování jiných, jinak by to bylo v rozporu s cílem nové socialistické společnosti.
Člověk nové společnosti buď pracuje pro sebe, aby zabezpečil své materiální potřeby, nebo pracuje pro socialistický podnik, v jehož výrobě je partnerem, nebo vykonává veřejnou službu
pro společnost, která zabezpečuje jeho materiální spotřeby.
Ekonomická činnost v nové socialistické společnosti je produktivní činností pro uspokojení materiálních potřeb. Není to neproduktivní činnost, nebo činnost usilující o zisk, aby se po uspokojení materiálních potřeb hromadily přebytky. To podle zásad nového socialismu není možné.
Oprávněným cílem ekonomické činnosti jednotlivce je jen uspokojovat své potřeby, neboť bohatství světa má meze na každém stupni, jako je má bohatství každé jednotlivé společnosti. Proto nemá žádný jednotlivec právo vykonávat ekonomickou činnost, aby získal více z tohoto bohatství než je potřebné pro uspokojení jeho potřeb, protože přebytek patří jiným jednotlivcům. Má právo ušetřit
ze svých potřeb a ze své vlastní produkce, ale nikoli z úsilí jiných ani na úkor jejich potřeb. Dovolíme-li, aby se ekonomická činnost rozšířila za hranice uspokojování potřeb, jedna osoba si přivlastní víc než je její potřeba tím, že zabrání jiné, aby dostala, co potřebuje. Nahromaděné přebytky, které přesahují potřeby jedince, jsou podílem jiné osoby na bohatství společnosti.
Dovolit soukromou výrobu za účelem hromadění přebytků, které přesahují uspokojení potřeb, je samo o sobě vykořisťování, neboť dovoluje využití jiných pro uspokojení Vašich vlastních potřeb nebo získání víc než jsou Vaše vlastní potřeby. To lze vykonat vykořisťováním osoby pro uspokojování potřeb jiných a vytvářením přebytků pro jiné na úkor potřeb takové osoby.
Kromě toho, že práce za mzdu je zotročením člověka, jak již bylo uvedeno, je to také práce bez zainteresovanosti, protože výrobce je námezdním dělníkem a nikoli partnerem.
Kdo pracuje pro sebe, věnuje se jistě své produktivní práci, protože jeho podnět k výrobě spočívá v jeho závislosti na soukromé práci k uspokojení vlastních materiálních potřeb. Kdo pracuje v socialistickém podniku, je partnerem v jeho výrobě, oddaným nepochybně své produktivní práci, protože pobídkou k výrobě je skutečnost, že se mu dostane uspokojení jeho potřeb prostřednictvím výroby. Ale ten, kdo pracuje za mzdu, nemá žádné podněty pro práci.
Práce za mzdu nevyřešila problém zvyšování a rozvoje výroby. Práce, ať ve formě služeb či výroby, se neustále zhoršuje, protože spočívá na bedrech námezdních dělníků.
PŘÍKLADY PRÁCE ZA MZDU PRO SPOLEČNOST, PRÁCE ZA MZDU PRO SOUKROMOU
ČINNOST A PRÁCE BEZ MEZD
První příklad:
Dělník, který vyrobí 10 jablek pro společnost. Společnost mu dá jedno jablko za jeho výrobu. Jablko plně uspokojuje jeho potřeby.
Dělník, který vyrobí 10 jablek pro společnost. Společnost mu dá jedno jablko za jeho výrobu. Jablko nestačí k uspokojení jeho potřeb.
Druhý příklad:
Dělník, který vyrobí 10 jablek pro jinou osobu a dostane mzdu menší než cena jednoho jablka. Třetí příklad: Dělník, který vyrobí 10 jablek pro sebe.
ZÁVĚR
První a) nezvýší výrobu, protože ať by byl vzrůst jakýkoli, dostane pro sebe jen jedno jablko.
To uspokojuje jeho potřeby. Proto všichni, kdo pracují pro takovou společnost, jsou automaticky psychicky apatičtí.
První b) nemá zájem na výrobě pro produkci samotnou, protože vyrábí pro společnost, aniž by dosáhl uspokojení svých potřeb. Musí však pokračovat v práci bez zájmu, protože je nucen podrobit se všeobecným podmínkám práce daným společností. Tak je tomu u všech členů této společnosti.
Druhý od začátku nepracuje, aby produkoval, ale aby získal mzdu. Protože mzda nestačí pro uspokojení jeho potřeb, bude buď hledat jiného pána, kterému by prodal práci za lepší cenu, nebo bude muset pokračovat ve stejné práci, jen aby přežil.
Třetí je jediný, kdo vyrábí bez apatie a donucení. V socialistické společnosti není možnost osobní produkce přesahující uspokojení potřeb jednotlivce, uspokojování potřeb na úkor ostatních nebo jejich prostřednictvím není dovoleno. Protože socialistické podniky pracují pro uspokojení potřeb společnosti, třetí příklad vysvětluje zdravý základ hospodářské výroby. Avšak ve všech případech, i v těch špatných, výroba pokračuje pro přežití. Nejlepším důkazem je, že
v kapitalistických společnostech se produkce hromadí a rozšiřuje v rukou malého počtu vlastníků, kteří nepracují, ale vykořisťují úsilí dělníků, kteří jsou nuceni pracovat, aby se uživili. Avšak ZELENA KNIHA nejen řeší problém materiální výroby, ale také stanoví celkové řešení problémů lidské společnosti tak, aby se jednotlivec materiálně a duchovně osvobodil... konečné osvobození pro dosažení svého štěstí.
JINÉ PŘÍKLADY :
Předpokládáme-li, že bohatství společnosti činí deset jednotek a její obyvatelstvo deset osob, podíl každého na bohatství společnosti je 10/10 — jen jedna jednotka na osobu. Ale jestliže někteří členové společnosti vlastní více než jednu jednotku, pak jiní členové téže společnosti nevlastní nic. Důvodem je, že jejich podílu jednotek bohatství se zmocnili jiní. Tak ve společnosti, kde vládne vykořisťování, jsou chudí a bohatí.
Předpokládejme, že pět členů této společnosti vlastní každý po dvou jednotkách. V tomto případě dalších pět nevlastní nic, tj. 50 % je zbaveno práva na vlastní bohatství, protože jednotka, kterou vlastní navíc každý z prvých pěti, je podílem každého z druhých pěti.
Jestliže jedinec oné společnosti potřebuje jen jednu jednotku bohatství k uspokojení svých potřeb, pak jedinec, který vlastní více než jednu jednotku, se ve skutečnosti zmocňuje práva jiných členů společnosti. Jelikož tento podíl přesahuje to, co je požadováno pro uspokojení jeho potřeb odhadovaných na jednu jednotku bohatství, pak se ho zmocnil, aby ho nahromadil. Takové hromadění je dosaženo jedině na úkor podílů jiných na tomto bohatství. Proto existují ti, kdo hromadí a nevydávají - to je ti, kdo mají přebytky přesahující uspokojení jejich potřeb, — a ti, kdo prosí a jsou olupováni — to jsou ti, kdo žádají svá práva na bohatství společnosti a nenacházejí nic, co by spotřebovali. Je to akt loupeže a krádeže, ale loupeže otevřené a zákonné, podle nespravedlivých a vykořisťovatelských pravidel, jimiž se řídí ona společnost.
Všechno to, co přesahuje uspokojení potřeb, by mělo zůstat majetkem všech členů společnosti. Ale jen jednotlivci mají právo ušetřit kolik chtějí ze svých vlastních potřeb, protože hromadění toho, co přesáhuje jejich potřeby, znamená zasahování do veřejného blahobytu.
Obratní a pilní nemají právo na podíl jiných jako výsledek své obratnosti a píle. Ale mohou využít těchto výhod. Také jestliže je některá osoba tělesně postižená nebo duševně chorá, neznamená to, že nemá stejný podíl jako zdraví na bohatství společnosti.
Bohatství společnosti je jako společenství nebo zásobárna, která denně poskytuje řadě lidí určité množství dodávek ve stanoveném rozsahu, který postačuje pro uspokojení potřeb těchto lidí po dobu daného dne. Každá osoba má právo ušetřit z tohoto množství kolik chce, tj. může spotřebovat nebo ušetřit ze svého podílu, co chce. V tom může využít vlastní schopnosti a talent. Ale ten, kdo využívá svůj talent k tomu, aby získal pro sebe určité množství z veřejné zásobárny navíc, je nepochybně zloděj. Proto ten, kdo používá svou obratnost k tomu, aby získal bohatství, které přesahuje uspokojení jeho potřeb, ve skutečnosti zasahuje do veřejného práva, totiž do bohatství společnosti, která je jako zásobárna uvedená v tomto příkladu.
V nové socialistické společnosti, jsou j rozdíly v individuálním bohatství přípustné jen pro ty, kdo konají nějakou veřejnouJslužbu. Společnost jim přiděluje určitý podíl bohatství odpovídající této službě.
Podíl jednotlivců se liší jen podle veřejné služby, kterou každý z nich vykonává. A tak skvělé historické experimenty vyústily v nový experiment — konečné dovršení boje člověka za dosažení svobody a štěstí uspokojením jeho potřeb, odmítnutím vykořisťování jiných, definitivním skoncováním s tyranií a vytvořením prostředků pro spravedlivé rozdělování bohatství společnosti, kdy pracujete pro sebe, abyste uspokojili své potřeby, místo abyste vykořisťoval ostatní, kteří by pracovali pro vás, abyste uspokojil své potřeby na jejich úkor; nebo abyste pracoval za účelem olupování potřeb ostatních. Je to teorie osvobození potřeb pro emancipaci člověka.
Nová socialistická společnost není ničím jiným než dialektickým důsledkem nespravedlivých vztahů panujících na tomto světě. Přinesla přirozené řešení, totiž soukromé vlastnictví pro uspokojování potřeb bez využívání druhých, a socialistické vlastnictví, v němž jsou výrobci partnery ve výrobě. Socialistické vlastnictví nahradilo soukromé vlastnictví založené na námezdních dělnících, kteří neměli právo na to, co vyprodukovali.
Když někdo vlastní dům, v němž bydlíte, vozidlo, které řídíte, nebo příjem, z něhož žijete, vlastní Vaši svobodu, nebo část Vašich svobod, které jsou nedělitelné. Aby člověk mohl být šťastný, musí být svobodný, a aby byl člověk svobodný, musí sám vlastnit co potřebuje.
Kdo vlastní věci, které potřebujete, kontroluje nebo vykořisťuje Vás. Může Vás zotročit bez ohledu na zákonodárství, které to zakazuje.
Nutné a osobní základní materiální potřeby člověka začínají ošacením, potravou, dopravou a bydlením. Ty musí být jeho soukromým a posvátným vlastnictvím. Nemají být najímány odkudkoli. Jejich získání nájmem umožňuje skutečným vlastníkům, aby zasahovali do Vašeho soukromého života, měli kontrolu nad Vašimi základními potřebami a tak ovládali Vaši svobodu a zbavili Vás štěstí. Vlastník oděvů, které si člověk pronajal, může zasahovat tím, že mu je odebere třeba i na ulici a nechá ho nahého. Vlastník vozidla může zasahovat tím, že ponechá člověka uprostřed silnice.
Podobně může zasáhnout vlastník domu a ponechat člověka bez přístřeší.
Je směšné řešit základní potřeby člověka zákonnými administrativními nebo jinými opatřeními. Na nich je založena společnost podle přirozených zásad.
Cílem socialistické společnosti je štěstí člověka, které může být uskutečněno jen pomocí materiální a duchovní svobody. Dosažení takové svobody závisí na rozsahu vlastnictví věcí potřebných člověku; tj. věci které potřebujete, nesmí vlastnit ani někdo jiný ani nesmí být odebrány kteroukoli částí společnosti. Jinak budete žít ve stavu úzkosti, která Vás připraví o štěstí a učiní Vás nesvobodným, protože žijete v obavách z vnějšího zasahování do Vašich základních potřeb.
Přetvoření současných společností, ze společností námezdních dělníků, ve společnosti partnerů, je nevyhnutelné jako dialektický výsledek protikladných ekonomických tezí, působících v dnešním světě a nevyhnutelným dialektickým výsledkem nespravedlnosti vztahů, založených na mzdovém systému, které nebyly vyřešeny.
Hrozivá moc odborů v kapitalistickém světě je schopná přetvořit kapitalistické společnosti námezdních dělníků ve společnosti partnerů.
Je pravděpodobné, že vypuknutí revoluce za dosažení socialismu začne tím, že se výrobci zmocní svého podílu toho, co vyrábějí. Cíl dělnických stávek se přesune z požadavků zvýšení mezd na požadavek podílů na výrobě. K tomu všemu dříve nebo později dojde pod vedením „ZELENÉ KNIHY."
Ale konečným krokem je dosažení takové socialistické společnosti, kdy zmizí zisk a peníze. Stane se to přeměnou společnosti v plně výrobní společnost a dosažením takového stupně produkce, kdy budou uspokojeny materiální potřeby členů společnosti. V konečném stadiu zisk automaticky zmizí a nebude třeba peněz. Uznání zisku je uznáním vykořisťování. Pouhé uznání zisku neznamená jeho omezení. Opatření, podniknutá k jeho omezení různými prostředky, jsou pouhými pokusy
o reformu, které nejsou tak radikální, aby zastavily vykořisťování člověka člověkem.
Konečným řešením je odstranění zisku. Ale protože zisk je hnací silou hospodářské činnosti, jeho odstranění není otázkou rozhodnutí. Musí být výsledkem vývoje socialistické výroby, jehož bude dosaženo, jestliže bude uskutečněno uspokojení materiálních potřeb společnosti a jednotlivců. Úsilí o zvýšení zisku nakonec povede k jeho zmizení.
DOMÁCÍ SLUŽEBNICTVO
Domácí služebnictvo, placené nebo neplacené, je druhem otroků. Jsou to vskutku otroci moderního věku. Ale protože nová socialistická společnost je založena na partnerství ve výrobě a nikoli na mzdách, přirozené socialistické zásady se na ně nevztahují, protože poskytují služby jiné, než výrobní. Služby nepřinášejí materiální produkci rozdělitelnou na podíly podle přirozených socialistických zásad. Domácí služebnictvo proto nemá jinou alternativu než pracovat za mzdu nebo bez mezd za špatných podmínek. Jsou-li námezdní dělníci druhem otroků a jejich otroctví je založeno na práci za mzdu, pak domácí služebnictvo je v nižším postavení než námezdní dělníci v hospodářských zařízeních a podnicích. Mají tedy ještě větší nárok na osvobození z otroctví společnosti námezdních dělníků, tj. otrokářské společnosti. Domácí služebnictvo představuje sociální
jev, který stojí hned vedle otroků. Třetí světová teorie je hlasatelem oznamujícím masám konečnou spásu od všech pout nespravedlnosti, despotismu, vykořisťování, hospodářské a politické hegemonie. Jejím cílem je nastolení společnosti všeho lidu, kde všichni lidé jsou svobodní a rovní vykonáváním moci, bohatství a zbraněmi, aby svoboda mohla dosáhnout konečného a úplného vítězství.
ZELENÁ KNIHA proto stanoví cestu spásy pro masy námezdních dělníků a domácího služebnictva, aby bylo dosaženo svobody člověka. Je tedy nevyhnutelné bojovat za osvobození domácího služebnictva z jeho otrockého postavení a přeměnit ho v partnery mimo domácnosti na místech, kde je materiální výroba, rozdělitelná na podíly podle složek. V domácnosti si musí sloužit její příslušníci, členové rodiny. Nezbytné domácí služby by neměly být řešeny pomocí
služebnictva, sloužícího za mzdu nebo bez ní, ale pomocí zaměstnanců, kteří mohou být povýšeni při výkonu činnosti v domácnostech. Mají sociální a materiální záruky jako každý zaměstnanec ve státní službě. ZELENÁ KNIHA, ČÁST II, se soustřeďuje na nalézání rozhodného řešení
světových ekonomických problémů. Po mnoho let jsme rozerváváni protikladnými druhy teorií, ať už liberalismem, komunismem, nebo kapitalismem.
Plukovník Muammar Al-Kaddáfí, Vůdce Velké Revoluce 1. září, který věnoval svoji pozornost v části I. ZELENÉ KNIHY čistě politickým problémům, nyní podává své závěry o způsobu, kterým mohou být řešeny světové ekonomické problémy.
Autor hlásá osvobození služebnictva v sociální revoluci proti potřebám, které z nich učinily nevolníky 20. století.
Zdůrazňuje nutnost partnerství všech pracujících ve výrobě, osvobozující je úplně od vykořisťování.
Tato kniha není určena jen intelektuálům a ekonomům. Její vážná analýza složitého předmětu zasluhuje, aby byla čtena ve všech částech světa, kde žijí lidé v ekonomickém zmatku, často v hrozné chudobě.