Muammar Al-Kaddáfí

 

Zelená kniha

 

Část třetí

 

Sociální základna třetí světové teorie

 

SOCIÁLNÍ ZÁKLAD NA TŘETÍ SVĚTOVÉ TEORIE

 

Sociální, případně národní faktor, je hnací silou dějin lidstva. Sociální pouto, které spojuje navzájem každou společenskou skupinu, od rodiny přes kmen k národu, je základem pohybu dějin.

Hrdinové v dějinách jsou lidé, kteří se pro něco obětovali. Jiná definice neexistuje. Pro co se však obětovali? Obětovali se pro druhé. Avšak pro které druhé? Pro ty, kteří k nim měli vztah. Vztah mezi jedincem a skupinou je sociálním vztahem, to znamená vztahem mezi členy jednoho národa.

A národy se zakládají na nacionalismu. Tyto záležitosti jsou proto národními záležitostmi, a národní vztah je vztahem sociálním. Sociální vztah se odvozuje od společnosti, čili od vztahu mezi členy společnosti, právě tak jako nacionalismus se odvozuje od národa, čili od vztahu mezi členy národa. Sociální vztah je podle toho národním vztahem a národní vztah je opět vztahem sociálním. Neboť skupina je národ a národ je skupina, i když se liší počtem, nebereme-li v úvahu rozšířenou definici skupiny, kterou se rozumí dočasná skupina bez ohledu na národní vztahy svých členů. Skupinou je zde míněna stálá skupina, v důsledku národních vztahů.

Kromě toho jsou dějinná hnutí hnutím masovým, čili hnutím skupin za jejich vlastní zájmy, za jejich nezávislost na jiných skupinách. Každá skupina má svou vlastní sociální strukturu, která ji sjednocuje. Hnutí skupin jsou vždy hnutím za nezávislost, neboť porobené nebo utiskované skupiny jedině tak mohou dosáhnout seberealizace. K boji o moc dochází uvnitř skupiny samotné, i na úrovni rodiny, jak je vysvětleno v prvé části ZELENÉ KNIHY, pojednávající o politické základně třetí světové teorie. Skupinové hnutí je hnutím národa za jeho vlastní zájmy. Každá skupina má na základě své jednotné národní struktury společné sociální potřeby, které musí být kolektivně uspokojeny. Tyto potřeby nejsou v žádném případě individuální. Jsou to kolektivní potřeby, práva, požadavky nebo cíl nebo cíle národa, který je spojen vlastním nacionalismem. A to je důvod, proč se tato hnutí nazývají hnutími národními. Současná národní osvobozenecká hnutí jsou sama o sobě sociálním hnutím.

Neskončí dříve, dokud každá skupina nebude osvobozena od nadvlády jiné skupiny, což znamená, že svět nyní prochází jedním z pravidelných období dějinných hnutí, totiž národním zápasem

za vítězství nacionalismu.

U lidstva je to skutečnost dějinná, tak jako sociální. To znamená, že národní zápas — sociální zápas je základem historického pohybu, protože je silnější než všechny ostatní faktory, neboť je prvotní příčinou, základem a podstatou lidské skupiny, podstatou národa. Je to podstata samotného života. Ostatní živočichové, nemluvě o člověku, žijí ve skupinách. Skutečně, skupina je základem přežití všech druhů v živočišné říši. A nacionalismus je zase základem přežití všech národů.

Národy, jejichž nacionalismus je rozrušen, jsou předurčeny k zániku. Menšiny, které jsou jedním z hlavních politických problémů na světě, vznikly ze sociálních příčin. Jsou to národy, jejichž nacionalismus byl poničen a jejichž svazky byly zpřetrhány. Sociální faktor je proto faktorem žití... faktor přežití. Je to národu povahově vrozená podnětná síla k přežití.

Nacionalismus ve světě člověka a skupinový instinkt v živočišné říši jsou jako gravitace ve světě nerostů a nebeských těles. Kdyby Slunce ztratilo svou přitažlivou sílu, plyny by se rozprchly a jednotný celek Slunce by nemohl dále existovat. Proto jednota je základem jeho přežití. Faktor jednoty v každé skupině je sociálním faktorem, čili nacionalismem. Proto skupina bojuje za vlastní národní jednotu, protože právě v tom spočívá její možnost přežití.

Národní faktor, sociální svazek, automaticky pobízí národ k přežití, tedy podobně jako přitažlivá síla předmětu nedovolí, aby se hmota odpoutala od jádra. Rozpínání a rozptýlení atomů atomové bomby je výsledkem výbuchu jádra, které je středem přitažlivé síly pro okolní atomy.

Jestliže faktor jednoty v těchto částicích je rozbit na kousky a přitažlivá síla zmizí, každý atom se rozptýlí. To je podstatou věcí. To je neměnný zákon přírody. Přehlížet, nebo odporovat mu, znamená škodit životu. Tak například škodí životu člověka, začíná-li přehlížet nacionalismus, sociální faktor skupiny, přitažlivost skupiny... tajemství jejího přežití. Se sociálním faktorem nemůže soupeřit nic, co

by ovlivnilo jednotu skupiny, kromě faktoru náboženského, který může rozdělit národní skupinu nebo sjednotit skupiny různých národností. Sociální faktor však nakonec získá převahu. Tak tomu bylo po celé věky. V historii měl každý národ jedno náboženství. Bylo to harmonické. Avšak ve skutečnosti se ukázaly rozdíly, které se staly pravou příčinou konfliktů a nestálosti v životě lidstva po celé věky.

Je správné, aby každý národ měl náboženství. Opak toho je abnormalitou. Taková abnormalita vytváří nezdravou situaci, která se stává pravou příčinou sporů v národní skupině. Není jiného řešení, než řídit se přirozeným pravidlem, aby každý národ měl jedno náboženství. Pak je sociální faktor slučitelný s faktorem náboženským, dosáhne se harmonie a život skupin se stabilizuje, sílí a zdravě se vyvíjí.

Manželství je proces, který má záporné a kladné vlivy na sociální faktor, ačkoli jak muž tak žena si mohou svobodně vybrat partnera, mají možnost ho přijmout nebo odmítnout, což je přirozeným pravidlem svobody. Manželství uvnitř skupiny — ve své pravé podstatě — posiluje její jednotu a způsobuje společný vývoj v souladu se sociálním faktorem.

RODINA

 

Pro člověka jedince má rodina větší právní význam než stát. Lidstvo uznává člověka jedince a

člověk jedinec uznává rodinu, která je jeho kolébkou, jeho původem a jeho sociální ochranou. Lidstvo je ve skutečnosti jedinec a rodina, nikoliv stát. Lidstvo nezná co se nazývá státem. Stát je umělým ekonomickým a politickým systémem, někdy i vojenským systémem, se kterým lidstvo nemá žádný vztah a nemůže s ním nic udělat. Rodina je právě jako samostatná rostlina, která je základem přirozeného rostlinstva. Když však upravujeme přírodní prostředí hospodářskými usedlostmi a zahradami, je to umělý postup, který nemá co dělat se skutečnou podstatou rostliny, a tím se podobá celému rodu. Skutečností je, že politické, hospodářské, vojenské faktory organizovaly skupiny rodin do státu, který nemá nic společného s lidstvem. Podobně jakákoli situace, stav nebo opatření, mající za následek rozklad, úpadek, nebo zánik rodiny, jsou nehumánní a nepřirozené. Je to jakákoli akce, stav nebo opatření, které způsobí zkázu rostliny, ulomení jejích větví, vadnutí jejích květů a listů.

Společnosti, ve kterých je ohrožena existence a jednota rodiny, za jakýchkoli okolností, se podobají polím, jejichž rostliny jsou v nebezpečí, že budou zničeny nebo ohroženy suchem či požárem, nebo že uvadnou. Kvetoucí zahrada nebo pole je taková, jejíž rostliny přirozeně rostou, kvetou, jsou opylovány a pochopitelně se také zakořeňují. A stejná pravda platí pro lidskou společnost.

Kvetoucí společnost je taková, ve které jedinec se vyvíjí přirozeně v rámci rodiny, a samotná rodina vzkvétá ve společnosti. Jedinec je stabilní v lidské rodině jako listy na větvi nebo větve

na stromu. Pokud jsou odděleny, nemají žádný smysl, ani materiální životaschopnost. A stejně tak je tomu u jedince, jestliže je oddělen od rodiny, tzn., že jedinec bez rodiny nemá žádný smysl ani společenskou životaschopnost. Jestliže by lidská společnost dosáhla stupně, kdy by člověk existoval bez rodiny, pak by se stala společností tuláků podobných umělým květinám.

KMEN

 

Kmen je rodina, která se rozrostla plozením. Kmen je tedy velká rodina. Stejně národ je kmenem, který se rozrostl plozením. Národ je pak velkým kmenem. A tak svět je národem, který se množením rozvětvil na různé národy. Svět je potom velkým národem. Vztah, který spojuje rodinu, je totožný s tím, jaký spojuje kmen, národ a svět. Avšak oslabuje se vzrůstajícím počtem jedinců. Pojem člověka je pojmem národa, pojem národa je pojmem kmene a pojem kmene je pojem rodinného svazku. Avšak vřelost vztahů se zmenšuje tak, jak postupuje příbuznost od nižšího stupně k vyššímu. To je sociální skutečnost, popíraná jen těmi, kteří ji ignorují.

Společenské pouto, soudržnost, jednota, důvěrný styk a láska, jsou silnější v rodině než na úrovni kmene, silnější na úrovni kmene než na úrovni národa, a silnější na úrovni národa než na úrovni lidstva.

Výhody, výsady, hodnoty a ideály, které se zakládají na společenských poutech, existují tam, kde tato pouta jsou přirozená a nepochybně samozřejmá, čili jsou silnější na úrovni kmene než

na úrovni národa a silnější na úrovni lidstva. A tak tato sociální pouta spolu se svou užitečností, výhodami a ideály se ztrácejí nebo mizí, kdekoliv se ztrácí rodina, kmen, národ nebo lidstvo.

Má proto velký význam pro lidskou společnost, aby se udržela soudržnost rodiny, kmene, národa a lidstva ve prospěch výhod, výsad, hodnot a ideálů, které poskytuje solidarita, soudržnost, jednota, důvěra a láska rodiny, kmene, národa a lidského pokolení.

V sociálním vztahu je rodinné společenství hodnotnější než společenství kmene, kmenové společenství je hodnotnější než společenství národa a společenství národa je hodnotnější než společenství lidstva, pokud jde o soudržnost, lásku, solidaritu a prospěch.

 

Předmostí kmene:

Protože kmen je velkou rodinou, poskytuje svým členům stejné hmotné užitky a sociální výhody, jako rodina svým členům. Neboť kmen je dalším stupněm rodiny. Je třeba zdůraznit, že jedinec může často jednat hanebně tak, jak by se neodvážil před svou rodinou. Protože však rodina je svým rozsahem menší, může uniknout z jejího dohledu na rozdíl od kmene jehož dohled pociťují všichni členové. Z tohoto důvodu kmen vytváří pro své členy model chování, který se mění na sociální výchovu, lepší a ušlechtilejší než jakákoli školní výchova. Kmen je sociální školou, ve které jsou jeho členové vychováváni od dětství, aby si vštěpovali vysoké ideály, které jsou pak převáděny do modelu chování pro život. Ty se automaticky zakořeňují v lidské bytosti během jejího vývoje,

na rozdíl od výchovy podle učební osnovy, formálně určované a postupně ztrácené během vývoje jedince. Je tomu tak proto, že je formální a řídí se zkouškami a protože jedinec si je vědom skutečnosti, že je mu nařizována.

Kmen je přirozená sociální ochrana společenské jistoty. Pomocí společenských kmenových tradic poskytuje kmen svým členům kolektivní placení výkupného, kolektivní pokuty, kolektivní mstu a kolektivní obranu, tedy společenskou ochranu.

Krev je základním faktorem při utváření kmene, ale není faktorem jediným, protože vstup

do kmenového svazkuje také jedním z faktorů při formování kmene. Postupem času mizí rozdíl mezi faktorem krve a faktorem připojení se ke kmeni a kmen zůstává jako společenská a fyzická jednotka. Je to však jednota krve a původu více než cokoli jiného.

NÁROD

 

Národ je národní politickou ochranou jednotlivce a je rozsáhlejší než politická ochrana, kterou poskytuje kmen svým členům. Kmenové zřízení poškozuje nacionalismus, protože věrnost kmenu oslabuje oddanost národu a formuje se na její úkor. Stejným způsobem oddanost rodině vzkvétá na úkor věrnosti kmenu a oslabuje ji. Národní fanatismus je pro národ do jisté míry nutný, ale zároveň je hrozbou lidského pokolení.

Národ je ve světovém společenství podobný rodině v kmenu. Čím více se rodiny jednoho kmene mezi sebou přou, a stávají se fanatickými, tím více je kmen ohrožen. Podobně, jestliže členové jedné rodiny se hádají a každý z nich usiluje jen o své osobní zájmy, je ohrožena rodina a jestliže kmeny národa se navzájem přou a usilují o své vlastní zájmy, pak je ohrožen národ. Národní fanatismus, použití národních sil proti slabým národům nebo národní pokrok, který je výsledkem ovládání jiných národů, jsou špatné a škodí lidstvu. Nicméně silný jedinec, který je respektován a je si vědom své osobní odpovědnosti, je důležitý a užitečný pro svou rodinu, právě tak jako dobrá rodina, která si je vědoma své důležitosti, je sociálně a hmotně užitečná kmenu. Stejně je užitečný celému světu pokrokový, produktivní a civilizovaný národ. Politické struktuře národa uškodí, klesne-

-li na nižší společenskou úroveň, totiž rodinu a kmen, a snaží se chovat podle jejich způsobů a přijímat jejich názory.

Národ je velkou rodinou, která prošla stadiem kmene i rozvětvených kmenů, které mají jeden původ; zahrnuje rovněž ty členy, kteří s ním spojili své osudy. Podobně rodina se rozrůstá v národ, jedině když prošla vývojovými stupni kmene a jeho rozvětvením, stejně jako stupněm příslušnosti, které je výsledkem různých druhů sociálního promíšení. K tomu společensky nevyhnutelně dochází po dlouhých údobích. Ačkoliv v průběhu času se tvoří národy, napomáhá tentýž průběh času také rozpadu starých národů. Společný původ a sdílený osud, připojení ke kmeni, jsou však dva historické základy každého národa, třebaže původ se klade na první a připojení se na druhé místo. Národ není určován jen původem, i když původ je jeho základem a počátkem. Národ je kromě toho formován

v průběhu dějin sdružováním lidí, které přiměje skupinu lidí žít v jedné oblasti země, tvořit společnou historii, vytvářet jedno dědictví a čelit stejnému osudu. Konečně národ, bez ohledu na krevní pouta, je smyslem sounáležitosti a společného osudu.

Ale proč je mapa světa svědkem toho, jak velké státy zmizí, aby byly nahrazeny jinými národy a naopak? Je to jen příčina politická, bez jakéhokoli vztahu k sociální základně třetí světové teorie? Nebo je to z příčiny sociální, která se týká této části Zelené knihy? Podívejme se: není sporu o tom, že rodina je strukturou sociální a ne politickou. Totéž se vztahuje na kmen, protože to je rodina, která se množila, plodila a stala se mnoha rodinami. Podobně národ je kmenem, který se početně rozrostl a jehož větve se rozmnožily a změnily v rody a kmeny.

Národ je také společenskou strukturou, jejímž poutem je nacionalismus; kmen je sociální strukturou, jejímž poutem je kmenové cítění a rodina je společenskou strukturou, jejímž poutem je rodinný svazek; národy světa jsou společenskou strukturou, jejímž poutem je lidství. Toto jsou samá zřejmá fakta. Pak existuje politická struktura států, tvořící politickou mapu světa. Ale proč se mapa světa mění v každém období? Důvod je v tom, že politická struktura může, ale nemusí být shodná se sociální strukturou. Když se shoduje s národní strukturou, trvá a nemění se. Jestliže se změní

v důsledku cizího kolonialismu, nebo úpadku, objeví se znovu pod heslem národního boje, národní obrody, nebo národní jednoty. Když politická struktura zahrnuje více než jeden národ, její mapa bude rozrušena každým národem, který získá samostatnost pod heslem nacionalismu. Takto byla zničena známá císařství, protože zahrnovala množství národů. Když každý národ lpí fanaticky na svém nacionalismu a usiluje o nezávislost, politické impérium je rozbito a jeho složky se navrací ke svým společenským základům. Důkaz toho je ve světových dějinách zcela zřejmý, když probíráme všechny jejich epochy.

Ale proč byly tyto říše složeny z různých národů? Protože stát není jen sociální strukturou, jako rodina, kmen a národ, ale politickým útvarem, tvořeným několika faktory, z nichž nejjednodušším a nejpřednějším je nacionalismus. Národní stát je jedinou politickou formou, která se shoduje s přirozenou společenskou strukturou. Přetrvává, pokud se nestane cílem tyranie jiného, silnějšího nacionalismu nebo kdyby jeho politická struktura, jakožto státu, byla pod vlivem sociální struktury kmenů, rodů a rodin. Politická struktura se rozpadá, jestliže se podřizuje struktuře rodiny, kmenu nebo náboženské skupiny. Další faktory vzniku jiného než jednoduchého (národního) státu jsou náboženské, nebo hospodářské a vojenské.

Společné náboženství, potřeby hospodářské a též vojenské výboje, mohou vytvořit stát, zahrnující více národností. Tak se stává svět v jednom období svědkem státu nebo říše, kterou

v dalším období vidí opět zanikat. Když převládne duch nacionalismu nad duchem náboženským a vzplane konflikt mezi různými národnostmi, které pojilo například jedno náboženství, každý národ se stává nezávislým a vrací se ke své sociální struktuře, a impérium potom zaniká. Úloha náboženství se objevuje znovu, když náboženský duch převládne nad duchem nacionalismu. Následkem toho se různé národnosti sjednocují pod praporem náboženství, dokud se neobjeví znovu úloha nacionalismu a tak dále.

Všechny státy, které se skládají z několika národností, z důvodů buď náboženských, hospodářských, vojenských nebo člověkem vytvořených ideologií — budou ničeny národním konfliktem, dokud každá národnost se nestane nezávislou, neboli sociální faktor bude nevyhnutelně vítězit nad faktorem politickým.

Proto navzdory politické nutnosti, která vede ke zřízení státu, základem života jedinců je rodina, pak kmen, pak národ, až celé lidstvo. Podstatným faktorem je faktor sociální, je to konstantní veličina, tj. nacionalismus. Důraz by měl být kladen na sociální realitu a péči o rodinu, aby vznikl úplný, vzdělaný člověk. Měla by být poskytnuta péče kmenu jako sociální ochraně a přirozené společenské škole, která vychovává člověka ve stupni následujícím po rodině. Pak přichází národ.

Jedinec se učí sociálním hodnotám pouze od rodiny a kmene, které jsou přirozeným společenskými strukturami, které nikdo nestvořil. Péče o rodinu kvůli jedinci, péče o kmen kvůli rodině, jedinci a národu, tzn. nacionalismu. Sociální faktor, totiž národní faktor, je pravou a trvalou hnací silou dějin.

Přehlížet národní pouto skupin lidí a zřídit politický systém odporující sociální realitě, znamená zavádět dočasnou strukjturu, která bude zni

ena hnutím sociálního faktoru těchto skupin, čili národním hnutím každého národa.

Všechny tyto skutečnosti jsou vlastní lidskému životu a nejsou představami či interpretací.

Každý jedinec na světě by si jich měl být vědom a pracovat proto tak, aby jeho činnost měla nějakou cenu. Je nezbytné znát tyto neměnné skutečnosti, aby bylo možno se vyvarovat v životě lidských

skupin úchylek, nepořádku a škody, která jsou důsledkem nedostatku porozumění a úcty k těmto zásadám lidského života.

ŽENA

 

Je nepopiratelným faktem, že jak muž tak i žena jsou lidskými bytostmi. Z toho vyplývá jako samozřejmá skutečnost, že žena a muž jsou si rovni jako lidské bytosti. Diskriminace mezi mužem a ženou je křiklavým aktem útlaku bez jakéhokoli ospravedlněni. Neboť žena jí a pije, stejně jako muž jí a pije... Žena miluje a nenávidí, stejně jako muž miluje a nenávidí... Žena myslí, učí se a chápe, jako muž myslí, učí se a chápe... Žena, stejně jako muž, potřebuje příbytek, šatstvo a dopravní prostředky... Zena pociťuje hlad a žízeň, jako muž cítí hlad a žízeň... Žena žije a umírá, jako žije a umírá muž.

Ale proč je tedy muž a žena? Vskutku, lidská společnost se neskládá ani ze samotných mužů, ani ze samotných žen. Je přirozeně vytvořena z mužů a žen. Proč nebyli stvořeni jen muži? Proč nebyly stvořeny jen ženy? Koneckonců, jaký je rozdíl mezi mužem a ženou? Proč bylo nezbytné stvořit muže i ženu? Musí být přirozená nutnost pro existenci muže a ženy, a nikoli jenom muže nebo jenom ženy. Z toho vyplývá, že žádný z nich není přesně stejný jako druhý. Mezi mužem a ženou existuje přirozený rozdíl, to je dokázáno stvořením muže a ženy. To přirozeně znamená, že každý

z nich má úlohu, rozdílnou podle jejich vzájemné odlišnosti. Proto je třeba, aby oba žili v rozdílných podmínkách, ve kterých by plnili své rozdílné úlohy. Abychom pochopili tuto úlohu, musíme porozumět rozdílům v povaze muže a ženy, totiž přirozeným rozdílům mezi nimi:

Žena je samice a muž je samec. Podle gynekologa žena menstruuje nebo churaví každý měsíc, kdežto muž, protože je samec, nemenstruuje ani nemá měsíční periodu spojenou s krvácením. Žena, která je samicí, je od přírody vystavena měsíčnímu krvácení. Když žena nemenstruuje, je těhotná.

Když je těhotná, je oslabena těhotenstvím asi jeden rok, což znamená, že celá její přirozená aktivita je značně snížená, až do doby, kdy porodí. Když porodí nebo potratí, trpí šestinedělím, slabostí, provázející každý porod nebo potrat. Protože muž neotěhotní, není vystaven slabosti, kterou trpí žena jako samice. Potom žena kojí dítě, které porodila. Přirozené kojení trvá asi dva roky. Kojící žena je natolik nepostradatelná pro své dítě, že je její činnost skutečně snížena. Stává se přímo odpovědnou za dalšího člověka, kterému pomáhá vykonávat biologické funkce bez kterých by zemřel. Naopak muž dítě ani nepočne, ani nekojí. Potud lékař.

Všechny tyto vrozené vlastnosti vytvářejí rozdíly, vzhledem k nim žena a muž nemohou být stejní. Právě proto musí existovat samec a samice, tj. muž a žena; ale každý z nich má rozdílnou úlohu nebo funkci v životě. To znamená, že muž nemůže nahradit ženu v těchto úkonech. Je nutno uvážit, že tyto biologické funkce jsou těžkým břemenem, které přinášejí ženě velikou námahu a utrpení. Avšak bez těchto funkcí, které žena vykonává, by lidský život skončil. Z toho vyplývá, že to je přirozená funkce, která není ani dobrovolná, ani povinná. Je to zásadní funkce, jejíž jedinou alternativou je, že by se lidský život zastavil.

Pak je tu úmyslný zákrok proti těhotenství, který je opakem lidského života. Kromě toho existuje ještě částečný úmyslný zákrok proti těhotenství, právě tak, jako proti kojení. Všechno to jsou spojovací články proti přirozenému životu, které vrcholí zabitím, tj. že by se žena měla zabít, aby neotěhotněla, neporodila, nekojila, což všechno jsou umělé zákroky proti přirozenosti života, vyjádřeného těhotenstvím, kojením, mateřstvím a manželstvím, lišících se jen stupni.

Obejít se bez přirozené úlohy ženy v mateřství — tzn. nahradit matku jeslemi — je počátkem toho, kdy se obejdeme bez lidské společnosti a měníme ji v biologickou společnost s umělým způsobem života. Oddělit děti od matek a umístit je v jeslích, je proces, který je mění v něco velmi podobného kuřatům, neboť jesle se podobají drůbežím farmám, do kterých jsou kuřata po vylíhnutí natlačena. Pro lidskou povahu je přijatelné a její důstojnosti vyhovuje jenom přirozené mateřství v rodině, kde je dítě vychováno svou matkou a kde převládají skutečné zásady mateřství, otcovství a bratrství, a nikoliv zařízení, podobající se farmě pro chov kuřat. Drůbež, stejně jako ostatní členové živočišné říše, potřebuje mateřství jako přirozené stadium vývoje. Proto ji chovat na farmách, které se podobají jeslím, je proti jejich přirozenému vývinu. Dokonce jejich maso má blíže k masu syntetickému než přirozenému. Maso z drůbežářské farmy není chutné a nemůže dodávat živiny, protože kuřata nejsou přirozeně plozená, neboť nejsou pěstována pod ochranou přirozeného mateřství. Maso volně žijících ptáků je mnohem chutnější a výživnější, protože vyrůstají přirozeně a jsou přirozeně krmeni. Děti, které nemají ani rodinu ani domov, chrání společnost,

a jenom pro takové děti by měla společnost zřídit jesle a podobná zařízení. Pro tyto děti je lepší, když o ně pečuje společnost než jednotlivci, kteří nejsou jejich rodiči.

Kdyby byla provedena zkouška, aby se zjistila přirozená příchylnost dítěte ke své matce nebo k jeslím, dítě by zvolilo svou matku a nikoliv jesle. Protože je přirozená příchylnost dítěte k matce, je matka přirozenou a správnou záštitou. Jestliže dáme dítě do jeslí, místo k jeho matce, pak je to donucení a útlak proti jeho přirozené příchylnosti.

Přirozeným vývojem pro všechny živé tvory je svobodný, zdravý růst. Nahradit matku jeslemi je donucovací akcí proti svobodnému, zdravému vývoji. Děti, které jsou voděny do jeslí, jsou tam přiváděny z donucení a nevědomosti. Jsou přiváděny do jeslí pouze z příčin materiálních a nikoli společenských. Jestliže by bylo odstraněno donucování a dětská naivita, jistě by děti jesle odmítly a přilnuly by ke své matce. Jediným vysvětlením pro takový nepřirozený a nelidský proces je, že žena má postavení nevhodné její podstatě, to znamená, že je přinucená zastávat povinnosti, které jsou nesociální a příčící se mateřství.

Žena, jejíž podstata jí přidělila přirozenou úlohu, rozdílnou od úlohy muže, musí mít postavení rozdílné od muže, tak, aby mohla plnit svou přirozenou úlohu.

Mateřství je povinností samice, nikoli samce. Proto je nepřirozené oddělit děti od jejich matek. Jakýkoliv pokus odebrat děti jejich matkám je donucením, útlakem a diktaturou. Matka, která se vzdá svého mateřství, popírá svou přirozenou úlohu v životě. Musí mít zaručena svá práva a vhodné podmínky, bez zvůle a násilí, které by ji nenutily vykonávat její přirozenou úlohu v nepřirozených podmínkách. To je situace, která odporuje sama sobě. Jestliže je žena přinucena vzdát se své přirozené úlohy, pokud jde o početí a mateřství, stává se obětí donucení a diktatury. Žena, která musí pracovat tak, že je neschopna vykonávat svou přirozenou funkci, a je přinucena pracovat z potřeby, není svobodná, a je k tomu donucena potřebou, neboť v potřebě spočívá svoboda.

K vhodným a dokonce podstatným podmínkám, které umožňují ženě vykonávat její přirozenou úlohu, lišící se od úlohy muže, jsou takové podmínky, které vyhovují churavé lidské bytosti, obtížené těhotenstvím, kdy nosí další lidskou bytost ve svém lůnu, což jí způsobuje fyzickou neschopnost. Je nespravedlivé přidělit ženě v takovém stupni mateřství fyzickou práci, která je neslučitelná s jejím tělesným stavem. Taková práce je trestem pro ženu za její zradu mateřství a lidstva. Je to daň, kterou platí za vstup do světa mužů, kteří nejsou pochopitelně stejného pohlaví jako ona.

Názor, včetně vlastního názoru ženy, že žena vykonává fyzickou práci dobrovolně, není vskutku pravdivý. Neboť vykonává fyzickou práci jen proto, že surová materialistická společnost ji tam zařadila donucovacími okolnostmi, aniž by si toho byla sama přímo vědoma. Nemá jinou možnost, než se podrobit podmínkám této společnosti, ačkoliv si myslí, že jedná svobodně. Zásada, která tvrdí, že „není žádný rozdíl mezi mužem a ženou", ji zbavuje svobody.

Fráze „žádný" je hrozným podvodem na ženě. Tato myšlenka chce zničit přiměřené a nutné podmínky, které žena potřebuje a které by žena měla mít na rozdíl od muže v souladu se svou podstatou, na které je založena její přirozená úloha v životě.

Vyžadovat rovnost mezi mužem a ženou v nošení těžkých břemen, když je žena těhotná, je nespravedlivé a kruté. Žádat rovnost mezi nimi v postění a strádání, když žena kojí, je nespravedlivé a kruté. Žádat rovnost mezi nimi v jakékoliv nečisté práci, která ničí její krásu a snižuje její ženskost, je nespravedlivé a kruté. Výchova, která ji vede k práci, nevhodné její přirozenosti, je rovněž nesprávná a krutá.

Není žádného rozdílu mezi mužem a ženou ve všem, co se týká lidskosti. Nikdo z nich se nemůže vdávat nebo ženit proti jeho nebo její vůli nebo se rozvést bez spravedlivého soudu nebo bez vzájemné dohody. Ani žena ani muž se nemohou znovu vdát nebo oženit bez předchozího souhlasu při rozvodu. Žena je majitelkou domu, protože to je jedna z vhodných a nezbytných podmínek pro ženu, která nosí plod, snáší obtíže těhotenství, rodí a pečuje o děti. Samici patří mateřské útočiště, kterým je dům. Dokonce i v živočišné říši, která se liší mnoha způsoby od světa člověka a kde mateřství je také povinností, řídící se přírodou, je násilím zbavit mládě matky nebo zbavit samičku jejího útočiště.

Zena je pouze samice. To znamená, že má biologickou podstatu rozdílnou od muže samce.

Biologická podstata samice je odlišná od samce a upravila charakteristiku ženy rozdílně od charakteristiky muže, tvarem a podstatou. Ženská anatomie se liší od mužské, tak jako samice v říši živočišné se liší od samců. To je přirozená a nevyvratitelná skutečnost. V živočišné a rostlinné říši byl samec přirozeně stvořen silný a houževnatý, kdežto samice krásná a jemná. To jsou přirozené a věčné charakteristiky, vrozené živým tvorům, ať je nazýváme lidskými bytostmi živočichy nebo rostlinami.

Z hlediska různé podstaty a ve shodě se zákony přírody hraje samec úlohu silného a houževnatého tvora bez donucování a samozřejmě, protože byl takto stvořen. Samice hraje úlohu krásného a jemného tvora nikoli z důvodu, že by tak chtěla, ale že tak byla stvořena. Toto pravidlo přírody je spravedlivé, jednak proto, že to je přirozené, jednak proto, že je to základní pravidlo svobody. Neboť všichni živí tvorové byli stvořeni svobodní a jakékoliv zasahování do této svobody je násilím. Nerespektovat tyto přírodní úlohy a podceňovat tyto úkoly znamená totéž, jako podceňovat a ničit hodnoty samotného života. Příroda byla takto upravena harmonicky z nezbytností života, mezi vznikem a zánikem. Živý tvor je stvořen živým, existuje a žije až do své smrti. Trvání mezi začátkem a koncem je založeno na přírodním zákoně, v němž není volby nebo donucení. Je to přirozený zákon. Je to přirozená svoboda.

V živočišné, rostlinné a lidské říši, musí být samec a samice, aby vznikl život od svého začátku až do svého konce. Musí nejen existovat, ale musí vykonávat s naprostou schopností svou přirozenou úlohu, pro kterou byli stvořeni. Jestliže neplní svou úlohu účinně, pak musí být nějaká závada ve způsobu života, způsobená určitými okolnostmi. To je případ dnešních společností téměř na celém světě, jako následek zmatení úloh muže a ženy, jako výsledek snahy přeměnit ženu v muže. V souladu se svou podstatou a účelem musí plnit svou úlohu. Opak by byl pohybem zpět, zaměřením proti přírodě, zhoubným pro svobodu, a proti životu i přežití. Muži a ženy musí svou úlohu, pro kterou jsou stvořeni, plnit, nikoliv se jí vzdát. Zanedbávání této úlohy nebo i jen její části, bývá jen důsledkem mimořádné situace, tedy nezdravého stavu. Žena, která odmítá těhotenství, sňatek, úpravu svého vzhledu a ženskost ze zdravotních důvodů, vzdává se své přirozené úlohy v životě vlivem těchto zdravím vynucených podmínek. Žena, která odmítá sňatek, těhotenství nebo mateřství, atd. kvůli práci, ztrácí svou přirozenou úlohu rovněž vlivem donucovacích podmínek. Žena, která odmítá sňatek, těhotenství nebo mateřství atd. bez jakékoliv konkrétní příčiny, ztrácí svou přirozenou úlohu vlivem donucovací podmínky, která je morální úchylkou z normy. Také odmítání přirozené úlohy samice nebo samce se může stát v životě jen za nepřirozených podmínek, protichůdných přírodě a svobodě a ohrožujících přežití. Proto musí nastat světová revoluce, která učiní konec všem hmotným podmínkám, které ženě brání ve výkonu její přirozené úlohy v životě a které ji nutí k vykonávání mužských povinností, aby s ním dosáhla rovnoprávnosti. Taková revoluce se nevyhnutelně dostaví, hlavně v průmyslových společnostech, jako odezva na pud sebezáchovy, a to i bez podněcovače revoluce, jakým je na příklad ZELENÁ KNIHA.

V současné době se všechny společnosti dívají na ženu jen jako na druh zboží. Východ ji považuje za spotřební předmět, který lze koupit a prodat, kdežto západ neuznává zase její ženskost.

Jestliže nutíme ženu, aby vykonávala mužskou práci, je to nespravedlivý útok proti ženskosti, kterou je žena od přírody vybavena pro hlavní smysl života. Protože mužská práce zastírá krásné ženské rysy, které jsou stvořeny pro ženskou úlohu. Jsou jako květy, které jsou stvořeny, aby vábily

k přitahování pylu a vydávání semen. Kdybychom květy odstranili, skončila by úloha rostlin v životě.

Je to přirozená okrasa u motýlů a ptáků, právě tak jako u ostatních samiček živočichů, stvořených pro přirozený životní cíl. Jestliže žena provádí mužskou práci, mění se v muže, opouští svou úlohu a pozbývá krásy. Žena má svá plná práva, aniž by byla nucena se změnit v muže a vzdát se své ženskosti.

Fyzická struktura, přirozeně odlišná u muže a ženy, vede k rozdílné činnosti jejich různých orgánů, které způsobují přirozené rozdíly psychiky, nálady, nervových stavů a fyzického vzezření. Žena je něžnější. Žena je pohledná. Žena se snadno rozpláče. Žena se snadno poleká. Vcelku je žena jemná a muž je hrubý v důsledku své vrozené podstaty.

Nedbat přirozených rozdílů mezi mužem a ženou a zaměňovat jejich úlohy, je naprosto nekulturní trend, nepřátelský k zákonům přírody, ničící lidský život a je to i pravá příčina ubohosti lidského společenského života.

Moderní průmyslové společnosti, které ženu přizpůsobily stejné fyzické práci, jako zastává muž, na úkor její ženskosti a její přirozené úlohy v pojmech krásy mateřství a mírumilovnosti — takové společnosti jsou nekulturní. Jsou to materialistické, necivilizované společnosti. Napodobovat je, je stejně hloupé jako nebezpečné pro civilizaci a lidstvo.

Otázkou tedy není, zda žena pracuje či nepracuje. To je totiž jen směšný materialistický přístup. Práci by měla zajistit společnost všem jejím členům — mužům a ženám — kteří jsou schopni a potřebují pracovat, ale tak, aby každý jedinec pracoval v oblasti, která je pro něj vhodná a neměl by být nucen vykonávat práci nepřiměřenou.

Když se děti ocitnou ve stejných pracovních podmínkách jako dospělí, je to nespra- vedlivé a diktátorské. Stejně nespravedlivé a diktátorské je pro ženu, když se octne v pracovních podmínkách muže.

Svoboda je, když každý člověk získá takové znalosti, které by ho kvalifikovaly pro práci pro něj vhodnou. Diktatura znamená, že se člověk učí tomu, co pro něj není vhodné, a co ho vede k práci pro něj se nehodící. Práce, která je vhodná pro muže, není vždy vhodná pro ženu a vědomost, která se hodí pro dítě, není vhodná pro dospělého.

Není žádného rozdílu v lidských právech mezi mužem a ženou, dítětem a dospělým. Neexistuje však žádná absolutní rovnost mezi nimi v tom, jaké povinnosti mají vykonávat.

MENŠINY

 

Co je to menšina? Jaká jsou její pro a proti? Jak může být problém menšin řešen ve shodě s řešením různých lidských problémů ve světle třetí světové teorie?

Existují pouze dva typy menšin, třetí neexistuje. Jedna z nich patří národu a jeho sociálnímu rámci, kdežto druhá nemá žádný národ a nemá svůj vlastní sociální rámec než sebe sama. Tato menšina vytváří jednu z dějinných akumulací, ze které se nakonec vytváří národ vlivem pocitu sounáležitosti a společného určení.

Nyní je jasné, že taková menšina má svá vlastní sociální práva. Jakékoliv vměšování do těchto práv jakoukoli většinou je aktem nespravedlnosti. Její sociální charakteristika je osobitá a nemůže být ani dána ani vzata. Její politické a hospodářské problémy mohou být řešeny jenom v rámci všelidové společnosti, do jejíchž rukou musí být dány moc, bohatství a zbraně. Jestliže se díváme na menšinu jako na politickou a hospodářskou menšinu, pak je to diktatura a nespravedlnost.

ČERNÍ

 

I černí budou pány ve světě

 

Nejposlednějším údobím otroctví je zotročení černé rasy bílou rasou. Toto období zůstane v mysli černého člověka dokud neucítí, že byl rehabilitován. Tato tragická historická událost mající za následek pocit hořkosti a hledání zadostiučinění, vycházejícího z rehabilitace celé rasy, tvoří

psychologický motiv k hnutí černé rasy po pomstě a nadvládě, což jistě nelze ignorovat. Připočtěme k tomu ještě nevyhnutelnost sociálních historických epoch. Například žlutá rasa ovládala svět, když táhla z Asie proti ostatním kontinentům. Pak přišla úloha bílé rasy, když vedla v širokém rozsahu kolonialistické hnutí, zasahující všechny světadíly. Nyní je na řadě černá rasa, aby též vládla.

Černá rasa je nyní ve velmi zaostalé sociální situaci. Taková zaostalost však napomáhá získání početní převahy černých, protože jejich nízká životní úroveň je uchránila před poznáním způsobu kontroly porodů a plánování rodiny. Rovněž jejich zaostalé společenské tradice jsou důvodem, proč tu není omezováno manželství, což vede k jejich neomezenému rozmnožování, zatímco populace ostatních ras se snižuje vlivem kontroly porodů, omezování počtu manželství a pokračující zaměstnaností. Na rozdíl od černých, kteří jsou ve svém stále horkém podnebí leniví.

VZDĚLÁNÍ

 

Vzdělání nebo učení neznamená nutně metodizovanou učební osnovu s klasifikovanými předměty v tištěných učebnicích, které se mládež musí učit ve stanovených hodinách ve školních lavicích. Tento typ vzdělání, vládnoucí nyní na celém světě, je proti lidské svobodě. Povinné vzdělání, kterým se světové státy chlubí, že je mohou vnutit mládeži, je jednou z metod potlačujících svobodu. Je to povinné nedbání talentu člověka, stejně jako člověku násilím nařízená volba. Je to čin diktatury, ničící svobodu, neboť zbavuje člověka svobodné volby, tvorby a důvtipu. Nutit lidskou bytost učit se podle učebních osnov je diktátorským činem. Vnucovat určité předměty lidem je diktátorským činem.

Povinné a soustavné vzdělávání je ve skutečnosti povinné ohlupování mas. Všechny země, které organizují vzdělávací kursy s úřední učební osnovou a nutí žáky se podle toho učit, donucují své občany násilím. Všechny metody vyučování převládající dnes na světě, by měly být odstraněny světovou kulturní revolucí, která by osvobodila myšlení člověka od fanatizmu i od procesu záměrného uzpůsobování vkusu člověka, jeho schopnosti tvoření pojmů a jeho duševního založení.

To neznamená, že by měly být školy zavřeny, a že by se občané měli odvrátit od vzdělání, jak by se zdálo povrchnímu čtenáři na první pohled. Naopak to znamená, že společnost by měla zajistit všechny druhy vzdělání, dávajíc lidem možnost svobodné volby jakéhokoli předmětu, kterému se chtějí učit. To vyžaduje dostatečný počet škol pro všechny druhy vzdělání. Nepostačující školy omezují lidem svobodu volby a nutí je učit se předměty, které jsou předkládány, neboť je zbavují přirozeného práva volby z nedostatku nabídky jiných předmětů. Společnosti, které zakazují a monopolizují znalosti, jsou reakčními společnostmi, fanatické vlastní ignorancí a nepřátelskými vůči svobodě. Tak společnosti, které zakazují vyučování náboženství, jak se to nyní stává, jsou společnostmi reakčními, fanatické ignorancí a nepřátelskými vůči svobodě. Společnosti, které monopolizují náboženskou výchovu, jsou reakčními společnostmi, fanatické ignorancí a nepřátelskými vůči svobodě. Stejně reakční a fanatické ignorancí a nepřátelské vůči svobodě jsou společnosti, které překrucují náboženství, civilizaci a chování jiných při vyučování těchto předmětů. Společnosti, které považují materialistické vědomosti za „tabu", jsou společnostmi reakčními, fanatické ignorancí a nepřátelskými vůči svobodě. Vědění je přirozeným právem každého člověka nikdo ho nesmí tohoto práva pod jakoukoli záminkou zbavovat, s výjimkou případů, kdy osoba sama provede něco, co ho takového práva zbavuje.

Nevědomost skončí tehdy, když se bude všechno podávat takové, jaké to ve skutečnosti je, a když znalosti budou přístupné každému člověku způsobem, jaký mu vyhovuje.

JAZYK A UMĚNÍ

 

Člověk je dosud zaostalý proto, že není schopen vyjádřit se společným jazykem. Až dosáhne cíle tohoto lidského snažení, což se zdá nemožné, pak vyjádření radosti a smutku, zla a dobra, krásy a ošklivosti, přepychu a chudoby, smrtelnosti a věčnosti, lásky a nenávisti, i popis barev, citů, chutí a nálad — všechno bude vyjadřovat jazykem, kterým hovoří každý člověk automaticky. Samotné chování zůstane založeno na reakci, způsobené pocitem, který jazyk vytváří ve vědomí mluvícího člověka.

Naučit se jakémukoli společnému jazyku, není řešením v současné době. Tento problém zůstane nevyhnutelně nevyřešen, dokud proces unifikace jazyka neprojde různými generacemi a obdobími za předpokladu, že skončí faktor dědičného zatížení oněch generací po uplynutí dostatečné doby. Neboť cítění, vkus a způsob dědů a otců, vytváří opět totéž cítění, vkus a způsob synů a vnuků. Jestliže dědové mluvili různými jazyky a vnuci budou mluvit jazykem jediným, nebudou mít vnuci nutně společný vkus kvůli tomu, že mluví jedním jazykem. Takový společný vkus je dosažitelný jedině tehdy, když nový jazyk vytvoří vkus a cítění, které jsou převáděny děděním z jedné generace na druhou.

Nosí-li jedna skupina lidí při smutku bílý oděv a jiná skupina se obléká do černého, city každé skupiny se spojují s těmito dvěma barvami, čili jedna skupina černou barvu nenávidí, zatímco druhá ji má ráda a naopak. Takový cit zanechává svůj fyziologický účinek jak v buňkách, tak i v genech lidského těla. Tato adaptace se přenáší dědičností. Dědic automaticky nenávidí barvu, nenáviděnou zůstavitelem, jako automatický výsledek dědictví citů po zůstaviteli. Proto se tedy lidé ztotožňují jedině se svým vlastním uměním a kulturním dědictvím. Neztotožňují se s uměním jiných vlivem dědičnosti, i když takoví lidé, lišící se kulturním dědictvím, mluví společným jazykem.

Takové rozdíly se objevují mezi skupinami jednoho národa, i když jen v malém měřítku.

Naučit se jednotnému jazyku není problémem a rozumět umění druhých, jako výsledek znalosti jejich jazyka, není rovněž problémem. Problém spočívá v nemožnosti skutečného myšlenkového přizpůsobení se jazyku jiných.

To zůstane nemožným až do doby, kdy skončí vliv dědičnosti v lidském těle.

Lidstvo je skutečně stále zaostalé, pokud člověk nebude mluvit se svým bratrem člověkem společným jazykem, zděděným a nikoli jazykem naučeným. Přesto dosažení tohoto cíle je pro lidstvo pouze záležitostí času, pokud se ovšem civilizace nezhroutí.

 

SPORT, JEZDECTVÍ A ZÁBAVA

 

Sport je jednak soukromý, jako modlící se člověk, který se modlí sám v uzavřené místností nebo veřejný, prováděný kolektivně na otevřených prostranstvích, jako modlitba, která se koná společně, v místech oběti. První druh sportu se týká samotného jedince, zatímco druhý typ se týká všech lidí. Musí být prováděn všemi lidmi a nesmí jej přenechat někomu jinému, aby ho prováděl za ně. Je pošetilé, aby dav lidí chodil na místa oběti jen proto, aby se díval na člověka nebo skupinu lidí, jak se modlí, aniž by se sám pomodlil. Stejně tak je pošetilé pro dav lidí, aby přišel na hřiště nebo do arény kvůli pozorování hráče nebo celého týmu, aniž by se sportu zúčastnil.

Sport je jako modlitba, jídlo a pocit tepla nebo chladu. Je nesmyslné, aby dav lidí přisel do restaurace jen proto, aby se díval na člověka nebo na skupinu lidí jak jedí; je nesmyslné

pro člověka, aby poslal jiného člověka nebo skupinu lidí, kteří by se za něj ohřáli nebo osvěžovali čerstvým vzduchem. Stejně tak je nelogické pro společnost, aby umožnila jednotlivci nebo týmu zmonopolizovat sport, zatímco lid jako celek by platil výdaje za takový monopol pro užitek jedné osoby nebo týmu. Stejně tak by lid neměl demokraticky dovolit jednotlivci nebo skupině, straně, třídě, sektě, kmeni nebo parlamentu, aby za něj rozhodoval o jeho vlastním osudu anebo určoval jeho potřeby.

Soukromý sport se týká jen těch, kteří jej sami provozují na vlastní náklady. Veřejný sport je veřejnou potřebou lidí a lidé by neměli být zastupováni při jeho provádění ani z hlediska fyzického ani demokratického. Fyzicky zástupci nemohou přenášet na druhé tělesný a morální prospěch ze sportu. Demokraticky ani jednotlivec ani tým nemá právo na monopolizaci sportu, moci, bohatství nebo zbraní jen pro sebe. Sportovní kluby jsou dnes ve světě základem tradičního sportu. Rozhodují o všech, mají podíl na výdajích a veřejných zařízeních pro sportovní činnost v každém státě. Tyto instituce jsou pouze společenskými monopolistickými nástroji jako ostatně všechny diktátorské politické nástroje monopolizující moc, ekonomické nástroje monopolizující bohatství, a tradiční vojenské nástroje, monopolizující zbraně. Jakmile epocha mas smete se světa tyto nástroje monopolizované moci, bohatství a zbraní, nevyhnutelně zničí monopoly společenské činnosti jakou jsou sporty, jezdectví a pod. Davy se staví do fronty, aby hlasovaly pro kandidáta jehož cílem je zastupovat při rozhodování o jejich vlastním osudu, s nereálným předpokladem, že bude zastupovat jejich zájmy, jejich důstojnost, suverenitu a názory. Avšak takové davy, oloupené o svou vůli a důstojnost, jsou omezeny na pouhé pozorovatele, pozorující jinou osobu, provádějící to, co by měly dělat přirozeně samy.

Totéž platí o masách, které neprovozují samy sport pro sebe, proto, že jej neznají. Jsou podvedeny monopolistickými nástroji, které se snaží je obloudit a zmást, aby se namísto toho bavili smíchem a potleskem. Sport, jako společenská činnost, musí být pro masy, stejně jako moc, bohatství a zbraně, mají být v rukou lidu.

Veřejný sport je pro všechen lid. Má na něj právo všechen lid, protože je prospěšný zdraví a rekreaci. Je jenom hloupostí přepustit svůj prospěch určitým jednotlivcům a týmům, které si jej monopolizují, zatímco masy zajišťují vhodná zařízení a platí všechny náklady těchto sportovních zařízení. Tisíce, které naplňují stadióny, aby se dívaly, tleskaly a smály, jsou titíž pošetilí lidé, kteří nedovedou provádět sport sami. Seřazují se do front, jsou nečinní a tleskají těm hrdinům, kteří je připravili o iniciativu, opanovali hřiště, řídí sport, využívajíce pro sebe zařízení, která jim zaopatřil lid. Původně byly tribuny určeny k oddělení mas od hřiště, to znamená, aby zabránily masám přístup na hrací plochu. Až však masy napochodují a budou provozovat sport uprostřed hrací plochy, tribuny se vyprázdní a budou zrušeny. To se stane, když si masy uvědomí skutečnost, že sport je veřejná činnost, která musí být sama prováděná a ne pozorovaná. Kdyby se dívala neschopná a nečinná menšina, opak by byl mnohem rozumnější.

Tribuny stadiónů zmizí, nebude-li nikoho, kdo by je zaplnil. Takoví, kdo jsou neschopni vytvářet hrdinské úlohy v životě, kteří ignorují historické události, kteří si nedovedou představit budoucnost a nejsou dostatečně opravdoví ve svém životě, jsou bezvýznamní lidé, kteří plní sedadla divadel a kin, aby se dívali na životní události a učili se, jak probíhají. Jsou jako žáci, kteří zaplňují školní lavice, protože jsou nejen nevzdělaní, ale ani neumějí na počátku číst a psát.

Ti, kdo řídí běh života sami, nepotřebují pozorovat jeho dění pomocí herců na jevišti nebo

v kinech. Stejně jako jezdci, kteří drží otěže svých koní, nepotřebují sedadla na tribuně. Kdyby měl každý koně, nechce tu být, aby se jen díval a tleskal. Sedící diváci jsou pouze ti, kteří nejsou schopni vykonávat takovou činnost, protože nejsou jezdci.

Stejně tak kočovníci nemají zájem o divadlo a kino, neboť to jsou lidé velice vážní a tvrdě pracující. Jakkoliv však si vytvořili vážný život, jednají radostně. Beduíni se nedívají na hráče, ale sami kolektivně provozují hry a účastní se radostných obřadů, protože přirozeně rozeznávají potřebu této činnosti a automaticky ji uskutečňují.

Různé druhy boxování a zápasení jsou důkazem, že lidstvo se ještě nezbavilo veškerého divokého chování. Nevyhnutelně toto chování skončí až člověk vystoupí výše na žebříku civilizace. Lidská oběť a souboje na pistole byly všedními zvyky v různých stupních vývoje člověka. Avšak takové divoké zvyky skončily již před dávnými lety. Člověk se nyní sám sobě vysmívá a současně lituje takových činů. To bude také osudem boxování a zápasu za desítky nebo stovky let. I když většina lidí je civilizovaná a světem zkažená, většina z nich je schopná ubránit se obojímu prováděním a podporováním těchto zvyků.