[hfv [hfv] [hZv]

CHRÁM

 

-pojednání o Slovienském chrámu

 

 

k osnově :

1/ Slovienský chrám – rozbor ze Staroslovienské boukovice

2/ Chrám jako přirovnání

3/ Umístění chrámu v krajině

4/ Chrám jako stavba

5/ Zařízení vnitřních prostor chrámu

 

1. Nejdříve zápis slova Chrám v Boukovici.

 

Jestliže se ve slově Chrám psané v češtině vyskytuje dlouhé ,,á“ přinejmenším to může znamenat, že v zápise Staroslovienskou bukvici se místo ,,á“ může vyskytnout jiný znak.

 

rekonstrukce slova

 

- [hfv  energetické místo naplňující nás moudrosti

 

- [hfv]  energetické místo k potvrzování moudrosti

 

- [hZv]  místo stvořené k potvrzování moudrosti

 

–  jako CH

h  –  jako R

f  –  jako A

Z  -  jako Á, JA

͞v –  jako M

]  –  jako nepřízvučné O, není skoro slyšet

 

 

 

 

 

P - jsou světy Praví

S - světy Slaví

J - světy Javí /javné, neboli zjevené, materiální/

N - světy Naví

 

 

 

Boukovice [ je zobrazením harmonie mezi světy, symbolizuje nás v javném světě, jak se postupně vylaďujem. Naše zkušenosti rostou, tím naše frekvence stoupá /viz. Obrázek dole/, kmit je menší na mezi póly + a – . Čím menší kmit, tím menší emoční rozladění, emoční odchylky, jsme vyrovnaní. V konečné fázi nastává směna rozměrnosti /smrt/ a pak se opět rozpínáme do světa Slaví.

 

Boukovice h je tok, energie, proces vydělení – vyspecifikování hran tvořivého potenciálu. Ve spojení PA je to poté prvotní energie, světlo.

 

Boukovice ͞Z, čteno jako A, nebo krátké JA, vlastně jsou to spojené dvě bukvy I a A na vyšší úrovni v Praví. Proto je její výklad něco jednorodého, jedné struktury, samostatné, neboli také obraz jednoho druhu.

 

Boukovice v je jako myslet, myslet k moudrosti, ke zlepšení stavu. Je to moudrost jako zlepšující proces. Vzniklá rozvaha nad námi vydobytou zkušeností.

 

Boukovice ] je specifická forma, která nám utvrzuje nějaké dějství - potvrzuje, je to v procesu tvoření, který dále pokračuje v reálném čase.

 

 

Shrnuto, vybereme-li si jeden ze tří způsobů napsaní slova chrám v Boukovici, je jisté, že změna Boukovic pouze upřesňuje stav k moudrosti.

Je tedy možné, že lidé sami mohou mít různorodý obraz co si pod pojmem chrám napsaným v češtině vybrat. Zkusíme si více upřesnit v dalším bodě.

 

Obrázek: barvy čakrového systému a jejich měřitelný odraz

 

 

 

 

2. Chrám jako přirovnání.

 

Z Védického pojetí nejsou věci statické. Existují kony vesmíru, které jsou nepřekonatelné, neměnné a navzájem působí na další prvky. To znamená, že v reálu je vždy stav pod těmito kony dynamický, vyvíjí neustále tlaky. Neustále někde spěje, vyvýjí se od daného bodu jako příčina předchozího následku.

Samotné védy mají ve svém slově ukrytý počátek, že vedou. Snaží se nám předávat představy-obrazy a naše mysl je poté zpracovává.

Samotná Boukovice [ je harmonií, mezi nebeskými a pozemskými světy, je symbolikou vyrovnaného stavu, bodu rozhranní. Z toho je zřejmé, že jsme neustále konfrontování novými skutky, zkušenostmi, dle kterých se dále v životě rozhodujeme. Neustále hledáme tu nejlepší volbu v souznění s okolím. Mezi námi a světem.

Tato forma vedení informací, dá se říci shluk obrazců, nám vytváří možnosti znovu a znovu rozhodnout, dokud věci nemáme řádně prozkoušené. Dle těchto voleb se naplňujeme pocity, které jsou buď uspokojivé, nebo nás rozlaďují. Cítíme, že něco není ještě v pořádku, že ještě máme nějakou mezeru, chybí nám nějaká informace-obraz, se jinak rozhodnout.

To vše se odráží na našem vnitřím stavu a na našem zdraví. Jakmile se naplníme spokojeností, získali jsme cit pro danou věc, naplnili jsme se radosti a záříme pro okolí. Naplňujeme svůj vnitřní chrám.

Takto se stáváme chrámem my sami.

 

Platí :

Jak nahoře, tak dole, jak uvnitř, tak na povrchu.

 

Připodobnění této věty znamená, že člověk zářící si je vědom své moudrosti, svých zkušeností. Pokud má totiž zářit, je již jako stvořitel. Tedy přesněji významově je tvořitelem na zemi.

Tento člověk tvoří, miluje život, raduje se.

Druhá část řečení. Vše krásné uvnitř je i venku. Z tohoto principu je také zřejmé, že člověk musí být pozitivně tvořící. Plně chápe závažnost mezi příčinou a následkem a nemůže tedy vytvářek zlo.

Zlo jakožto výplod nedostatečného rozhranní obrazců-představ. Může ale i být, nedostatkem myšlení. Procesu co má následovat k detekci situace a správně se rozhodnout z hlediska strávit nad tím čas. Tento čas je dnes často zabíjen zábavou, ať již v jakékoliv formě přehnání, takzvaně nad obraz.

 

Z těchto předestřených představ vyplývá, že pokud my jsme již chrámem, musíme se mít rádi, ljubime se, jsme tímto krásní i navenek.

Odsud je již kousek ke slovu chlubíme se. Dnes nesprávně zaužívané.

A nenechte se plést, jen šaty to z vás neudělají. Je potřeba jen být čistý a vědět, že vím... Možná napomáhá bílá barva, jako prvek záření, čistoty. Pracujeme zde s obrazy. Z toho také plyne, že v rámci společnosti určitě děláme nějakou činnost, co nás naplňuje.

 

Chrám má být tedy výrazný, zářící. Tak jako my. Vyjímečná budova, ale pohledem nemá vyvolávat nic nepříjemného, žádnou negativní vlastnost. Má naplňovat krásou, tak jako my sami. Tímto přecházíme k bodu číslo 3.

 

 

 

3. Okolité posouzení místa chrámu.

 

Je pravdou, že jakmile je člověk chrámem, on jako chrám, není omezen chůzí a tedy je všude tam, kde je on.

My se však budeme bavit i podobenstvím na obraz náš jako o stavbě, ve které nacházíme uklidnění svých myšlenek.

Stavbě, která nenarušuje okolí, ale je přitom výrazná a do svého okolí posazená šetrně a doplněná o harmonizující prvky. Jako jsou cestičky, jezírka, keře, stromy a v neposlední řadě místa, či zákoutí dané k rozjímání. K utváření si vlastních představ o možných větších obrazcích. Co nás spojuje a co nám naopak brání být lepšími. Bráněním, tzv kladby, je myšlen jen vnitřní stav našich představ. Tato krajina by měla být tedy vyjímečná.

Usuzuji, že její velikost je možné docenit pouze při širokém výhledu do okolí. Měla by tedy být někde na vršku, na kopci, na hoře. Možná ve stylu klášterů v Tibetu. Je to spojení doširoka. Mne samotného jako tvůrce s nesmírným světem. Jeho velikost je příkladem všeho živého, co vše je pospojováno v bytí okolo nás.

Tento kopec, či vršek by měl také symbolizovat cestu, která k této moudrosti vede. Není jednoduchá. Ve své podstatě, se rozdvojuje, kříží a někdy ubírá úplně jakoby jiným směrem. Cestiček k chrámu by tedy mělo být více. Měly by být pěší s určitou obtížností, to nám však zaručuje onen vršek.

Samotná stavba chrámu, by neměla být v blízkosti jiných staveb či zřetelnějších útvarů, které by zastíňovali její charakter, nebo odpoutávali pozornost. Už samotný hluk může být narušující. V daném okolí by měla pouze šumět voda, být slyšitelné zvuky přírody. Náročnost okolí tedy vrůstá nejen o vrcholek, ale i vodu a vzrostlé stromy, kde si pohrává vítr. Dá se říci, že by měly být pomalu zastoupeny všechny živly v dané lokalitě.

K okolitému posouzení by mělo rovněž přináležet i možnosti skromného ubytování poblíž chrámu, ne-li přímo v chrámu.

 

 

 

4. Samotná stavba chrámu,

 

by měla být orientovaná dle našeho slunce-jarila. Stavba může být vícepatrová, rostoucí jakoby pyramidově. Náznakem k rostoucím našim informacím.

A tak jak jsme utvářeli okolí, můžeme utvářet i samotnou stavbu do její venkovní členitosti.

Neměla by to být strohá kvádrová, okrouhlá budova, ale měla by mít určité záludnosti, poutající k pohledu. Měla by vyvolávat zvídavý pocit, na co to tady je, a tím dotvářet okolní prostředí se zákoutím k zamyšlení se.

Je i přípustné, že stavba nemusí být jediná budova, nýbrž shluk menších, dobře rozprostřených od jednopatrových po okraji až k patrům do středu. Třeba i jen druhému patru. Možné rozložení v půdorysné představě, větší čtvercová budova uprostřed a v rozích překrývající menší čtvercové stavby.

Celá stavba musí být vhodně osázená okny, dveřmi, nebo vytrážemi, nebo rozetami a i s vhodnou materiální rozličností. Tyto materiály musí vycházet z našich potřeb, v jejich místní dostupnosti a vhodnou povrchovou úpravou. To znamená i vhodnou kombinací barev.

Jedině takto poutavý chrám bude přitahovat pozornost k návštěvě. Jeho věhlas bude zajištěn samotnými návštěvníky.

Chci připomenout, nepopisuji zde věhlasnost jako pompéznost. Naše moudrost každého z nás je také ukrytá v nás a navenek je viditelná pouze skutky. Jedná se tedy o propracovanost, v detailech určitých prvků.

 

 

 

5. Vnitřní zařízení chrámu,

 

opět vychází ze stejných principů, jak vevnitř, tak navenek. Tudíž zde kopírujeme prvky z okolí stavby.

V samotné budově, či budovách, musí vzniknout různá zákoutí nutící člověka k usednutí. K usednutí a prozkoumávání svého pohledu, takže okna zevnitř jsou zapasovaná do maleb či výzdob. Sošek, kummiru. U toho mne napadá, že nejlepšími výtvarníky k radosti jsou děti. Jejich vjemy dokáží být čisté, nemají v sobě klabdy pro dané zpracování věcí.

Člověk by se měl cítit svobodný, neutlačovaný svíravými pocity, ať již z překvapení nebo přeplácaností-nevkusu. Může být jen dočasně ohromen, ale měl by u něj nastat radostný stav. Jedině tento stav jej může naplnit klidem a pomůže přijmout myšlenku. Zde není místo na strach, že se nemůžu na něco zeptat, nebo bázlivost, že zde je něco velkého. Pocit by měl být podobný tomu, že jsem skoro doma, jen se mne líp přemýšlí. To znamená, že celé ztvárnění vnitřních prostor musí samo vybuzovat nějaké náznaky odpovědi, pro které si dotyčný přišel.

V popisu Slovienského chrámu jsem se pokusil navodit obraz možného ztvárnění pro hledání odpovědí  jedinců co cítí, že to jinak nedokáží.

Možná popisuji místo, na hledání nás samotných, místa, kde se můžeme soustředit a hledat odpovědi, které nám unikají. A v podstatě se může jednat o školící centrum, centrum možných konzultací, rozhovorů vedoucích k závěrům, nalezení odpovědí, nebo i jinak nazvat rostoucího moudra.

Z jistotou mého života mohu uvést, že toto dokáže nám samotným přinést i samotná příroda. Krajina okolo nás.